Osudová přitažlivost

8. Káva 🐉

"Já ti nevím," mrmlala jsem si pod vousy a pochybovačně se na sebe dívala v zrcadle. Líčení bylo v pohodě. Jen kočičí černé linky, nalepené řasy a červená pusa. Vypadala jsem trochu jako zelenooká panenka. Zrzavé vlasy mi spadaly až do půlky zad, krásné. Ale to oblečení? Černé kožené legíny, zelený tričko svetr s dlouhým rukávem, který měl výstřih do V na knoflíčky. Na můj vkus mi jich Stacy rozepla až moc.
"Vypadáš jako bohyně, ženo! Bude z tebe slintat! To mi věř!" přesvědčovala mě.
"Jo, a nebo si taky bude myslet, že mu rovnou nabízím sex, ne?" zavrčela jsem ironicky a zapnula si jeden knoflíček. Už mi nebyla vidět podprsenka, mnohem lepší.
"Pf, když jsi chodila na rande se Stevem, nosila jsi i odvážnější věci," řekla na oko uraženě.
"Steve byl můj kluk! Jeho jsem svést potřebovala, sakra," řekla jsem možná ostřeji, než jsem chtěla.
"Hm, potřebuješ si luxusně vrznout holka," zakroutila na mě hlavou a já po ní hodila hodně ošklivej pohled.
Zvedla ruce v obranném gestu. "Ty vole jdi už. Ať si tě zkrotí on. Já na to nemám." A s těmi slovy zmizela v pokoji. Nikdo mě nemusí krotit, když nemá blbé kecy. Jednoduchý. Prej luxusně vrznout. Tsk.

Vyšla jsem ven a byla jsem opravdu ráda za to, že jsem si vzala natahovací kozačky nad kolena, zimní bundu a šálu. Mrzlo. Sníh přimrzal k zemi. Nebezpečné období. Pak mě do uší praštila melodie Dragonborn od Headhunterz. Telefon zase zvonil. To jsem dneska nějaká telefonní ústředna, nebo co?!
Na displeji se objevilo jméno jedné z mých zákaznic. To jsem vzít musela. "Haló? Paní Greenová?"
"Dobrý den, slečno Foxová. Jen volám, že šatičky vnučce úžasně padnou. Bude s nimi dělat velkou parádu ve školce," ozval se nadšený hlas starší paní. Její malá vnučka měla narozeniny a tak si u mě objednala dětské šaty, o kterých prý malá stále básnila. Jak jsem říkala, klientela se stále rozšiřovala. Ještě stačila chvíle a mohla jsem se začít živit jen šitím. Konečně.
Mluvím a nevědomky vycházím k parkovišti. "To jsem moc ráda. Klidně mi pošlete fotku. Přidala bych jí na své stránky, pokud by to nevadilo."
"Jasně, pošlu vám ji do tý esemesky. Máte zlaté ručičky."
Pousměju se. "Moc vám děkuju, paní Greenová."
"Nemáte vůbec za co. Tak hezký den."
Jo snad bude. "Děkuju. I vám. Na Shledanou."
"Na Shledanou."
Típla jsem telefon a schovala si ho do kabelky. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím to předražený auto.
"Ahoj," ozval se za mnou, až jsem nadskočila. Prudce se otočím.
"Eh, ahoj. Promiň, volala mi zákaznice," řekla jsem nesměle. Stál totiž blízko, moc blízko.
"V pohodě. A co děláš vůbec? Já myslel, že barem," pousmál se a vykročil k autu.
"Jo, jen abych se uživila. Ale bokem šiju. Už se mi docela rozšířila poptávka. Ještě chvíli a můžu dát konečně výpověď. Chci se živit jen šitím, víš."
"Hm, to je zajímavé. A co šiješ?"

Cestou ke kavárně jsme si povídali o mém koníčku. Theo zaparkoval těsně před vchodem, kde bylo jako na zavolanou místo a tak jsme vystoupili. Těsně před vchodem jsem se ovšem zasekla a rukou zastavila i jeho. "Co se děje?" zeptal se překvapeně.
Jak to, že tu ještě je? Měl odjet sakra! "Steve. Támhle sedí," řekla jsem a ukázala za prosklenou stěnu. Najednou si k němu přisedla nějaká blondýna. Nepříjemně ve mně hrklo. Tak přeložen, idiote...
"Chceš počkat v autě? Koupím kafe a pojedeme pryč," navrhnul, když viděl to, co já. V jeho hlase byl slyšet potlačovaný vztek.
"Jo, jsem srab, ale jo. Chci pryč. Nechci být v jeho blízkosti," přiznala jsem.
Beze slova mi podal klíče. "Jen mi řekni, co si dáš." Vlídně se usmál. Ten úsměv způsobí menší škobrtnutí v mém hlase.
"Lat-latté prosím. Střední."
"Hned to bude," řekl a já tak rychle zmizím v autě. Tenhle den jde pěkně z kopce...

Netrvalo moc dlouho a byl zpět. Pak dojel k menšímu parkovišti a tam zastavil, motor ovšem nechal běžet, kvůli topení. "Nevybije se ti baterka?" zeptala jsem, bůh ví proč, protože sakra! Vždyť přece nechal ten motor zaplej! Radši jsem se napila kávy, abych skryla svoje rdění a případně to svedla na ni. Jenomže, když se na mě podíval on těma svýma pomněnkovýma očima takhle zblízka, málem jsem se v tom kafi utopila.
"Prosím tě, tohle auto má baterku skoro jako zaoceánskej parník." Pak se na mě významně podíval. Došlo mu to. "Takže klid," pronesl a já se málem plácla do čela. Nejspíš ze zdvořilosti mou absurdní otázku nekomentoval.
Proboha, Kiaro! Používej tu věc, co máš na krku!
"Dobře," pousmála jsem se.
Sundal si bundu a já se musela okamžitě podívat ven z okna na strašně zajímavý zasněžený stromy, protože měl na sobě jen černé tričko s krátkým rukávem.
Hodně upnuté černé tričko.
Ne prosím, tohle ne...
Silou vůle jsem se snažila své srdce přimět bít v normálním rytmu. Co se to semnou sakra děje?
"Jen jsem ti chtěl říct, že nejsi žádný zbabělec. Tvoje chování je naprosto přirozený."
Cože? Jo aha, Steve. "Hm. Asi jo. Jen jsem prostě čekala, že se semnou po deseti letech vztahu alespoň rozejde nějak... důstojně. Holt mám smůlu na ponižující rozchody." Nemohla jsem si to odpustit, prostě nemohla.
Stále jsem se dívala ven a usrkávala ze své kávy. Moc dobře jsem věděla, že on se dívá na mě.
"Co chceš teda vědět..." položil otázku spíš jako oznamovací větu.
"Všechno, ale můžeme začít tím, proč ses to rozhodl řešit po celý dekádě?" Teď jsem se na něj už podívala, jelikož jsem začínala být zase naštvaná.
"Byl jsem tu ještě před pěti lety," řekl potichu a já vykulila oči.
"Cože?" Cuklo to semnou. On tu byl?!
"Jo. Šel jsem do Dračího doupěte na drink a viděl tě tam. Se Stevem. Tak jsem se zase otočil a vrátil se domů."
"Jen tak ses otočil? Nemohl jsi třeba pozdravit nebo tak něco ?" Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl.
"Seděla jsi mu na klíně a vypadala jsi... šťastná. Nechtěl jsem to kazit."
"A jaký v tom byl rozdíl teď?" To mě vážně dost zajímalo.
"Rozdíl byl v tom, že před pěti lety jsem se vrátil, abych tě získal zpět. Teď už tak optimistický nejsem. Chtěl jsem ti to jen všechno vysvětlit. Navíc," podíval se na mě, "slyšel jsem vaší hádku před kulturákem. Přišlo mi, že na tebe byl hnusnej kvůli ničemu. Celkem mě to dopálilo."
Chtěl mě zpět? A teď už ne? "Jo a proto jsi do mě pak strčil takovým stylem, že jsem se málem natáhla," řekla jsem ironicky. O návratu k sobě bylo lepší nemluvit.
"To byla nehoda!" ohradil se. "A jak víš, že jsem to byl já, sakra?" Jo jasně, omylem jsi do mě strčil, když jsi o mně věděl...
"Tvoje vůně..." vydechla jsem zasněně, ale jak zalapal o dechu, došlo mi, co jsem to vlastně zase řekla. "Ehm, totiž Stacy, Stacy mi řekla, že to byl kluk v masce draka. Tak mi to došlo víš." Snažila jsem se to zakecat, ale způsob jakým se na mě díval vypovídal o tom, že se mi to nepovedlo.
"Hm. Dobře. Stacy."
Sakra práce už!
"A co měl znamenat ten tanec a hrátky na pana Tajemného?!" vystartovala jsem. Takhle jednám, když jsem v úzkých. Útokem.
"Já vlastně ani pořádně nevím," vydechl a mně nekontrolovatelně vystřelil tep. "Původně jsem chtěl začít mluvit jako teď tady, ale když jsem se tě dotknul po takové době, ono to... nešlo."
Vydechla jsem a vzápětí zase zalapala po dechu. Ale no tak, Kiaro! Vzchop se!
"Proč to nešlo?"
"Voněla jsi jako tenkrát. Zmocnil se mě pocit viny," hlesnul a mě zapálily oči.
Ne. Nebrečet. Ne teď! "Jo, vinu totiž určitě neseš." Zase útok, ale on jen přikývnul. "Tak spusť. Od začátku."
Zhluboka jsem se nadechla, aby se mi při vyslovení mojí hlavní otázky, vrtající mi hlavou deset let, nezlomil hlas. "Proč jsi mě opustil, Theodore?"