Osudová přitažlivost

29. Hlídací drak 🐉

Rezignovaně jsem dělala, co chtěl. Upřeně jsem pozorovala živý pohlavní styk jen pár metrů od nás. Už jsem nebyla moc schopná racionálně přemýšlet například o tom, jak mě našel. Moje mysl byla zcela zastřená palčivou touhou, která mi bolestivě pulzovala v rozkroku. Kurva práce. To je za trest tohleto. Dále se za mnou už nic neozývalo.

Scéna konečně skončila mohutným výstřikem docela pohledného herce na hereččin obličej a poté se zatáhla opona. Skupina začala tleskat, ale já byla ráda, že můžu alespoň ztěžka dýchat.
Předvedli nám snad celou kamasutru, sakra.
Začali se rozsvěcet světla a já se snažila zahnat poměrně jasné zarudnutí v mém obličeji. Pomalu jsme se všichni zvedali a šli si pro bundy. Modlila jsem se ke všem bohům, abych na šatech neměla mokrý flek. Neotáčela jsem se, prostě jsem nemohla a ani nechtěla. Přišla jsem si neuvěřitelně trapně.
"Ten muž na vás promluvil, že jo?" ozvala se najednou vedle mě ta paní.
"Jo," zabručela jsem. Chtěla jsem už být pryč. Chtěla jsem se konečně naložit do horké vany na pokoji a nejspíš se i pokusit si to udělat sprchou. Nebo asi bouchnu.
"Hm. Nevypadáte moc nadšeně. Ale ten mladík je doopravdy k sežrání. A stále na vás kouká. Znáte se?"
Teď mi přišla fakt dotěrná a lezlo mi to na nervy. Byla jsem vážně dost rozmrzelá. "Známe," odsekla jsem a vyšla s kabátem ven.

Skupina se dala do pohybu a procházela Červenou uličkou zpět ke hlavní štráse, na které byl i náš hotel. Najednou se za mnou ozvalo. "Sakra ta zrzka je ale žhavá. Po tom divadle bych si ji nejradši někam odtáhnul." Ten hlas jsem neznala. Zhnuseně jsem se oklepala a nasadila si kapuci.
"Očividně nemá zájem, kámo," ozval se jiný hlas pobaveně.
"Já bych jí přesvědčil." Nepřesvědčil, idiote.
"Vyser se na to. Čum támhle. Ty vole, to jsou luxusní kurvy. Poď vole, dem tam."
Ozvalo se zabručení. "Hm, fajn. Doufám, že tam bude alespoň nějaká zrzka. Budu si představovat tuhle." Poté už se hlasy vzdalovaly a děkovala všemu tvorstvu, že mě toho slizouna zbavilo. Ani jednou za cestu jsem se neohlédla.

V hotelu jsem nadzvukovou rychlostí vběhla do výtahu. Tlačítko patra jsem zmáčkla asi stokrát. Když se zavíraly dveře, zahlédla jsem pár modrých očisek. Jen tak tak se ty prokleté dveře zavřely. "Díky bohu, do prdele!" zavrčela jsem a opřela se rukama o stěnu. Byla jsem tak frustrovaná! Venkovní chlad mi trochu pomohl, i když jsem se stále klepala jako osika. Co tu ksakru dělá? Jak? Kdo? Proč?
Tohle měla být má oáza klidu. Neměl mě tu ani omylem najít, do háje! Vždyť jsem sem přijela, abych utekla před ním. Co pak to bere jako hru na kočku a myš, nebo co? Nebo draka a ovci? Ježiši, už mi z něj hrabe...

Dveře od pokoje jsem za sebou zamkla a aniž bych si svlékla kabát, skoro jsem přeskočila tu vzdálenost, co mě dělila od malé ledničky u postele. Vytáhla jsem flašku a ani jsem se nenamáhala si nalít do sklenice a pěkně dlouze jsem si přihnula rovnou z lahve.
Pípnul mi telefon v kabelce. Když jsem ho odemkla, krve by se ve mně nedořezal.

Theo: To byla ale žízeň.

"Do hajzlu! To snad už není pravda!" vykřikla jsem a začala se zběsile rozhlížet. Byla jsem tu sama. Tak, jak?

Kiara: Odkud mě sleduješ? Co to sakra děláš?!

Theo: Nejspíš jsi zapomněla, čím jsem...

He, co? Tak to jsem teda vážně nezapomněla, ale jak to s tím u všech všudy souvisí?

Kiara: Na to zapomenout nejde. Co po mně chceš? Na co si tu hraješ?

Moje nasranost nabrala na obrátkách. Nejspíš kvůli stranu, že mě odněkud vidí, ale nevěděla jsem odkud.

Theo: Chci, abys mi otevřela. Chci si promluvit.

Kiara: Víš kolik je hodin?

Snažila jsem se z toho vykecat. Navíc... proboha, jak? Nejdřív mě sleduje a pak chce otevřít, jakoby nic? Navíc, co chce otevřít? Okno?! Ani bych se tomu nedivila.

Theo: Nedělej, že chceš spát.

Kdybych věděla, jak se zabíjí drak, tak bych se o to v tu chvíli pokusila.

Kiara: Nechci s tebou mluvit. Ne teď.

Theo: To je celkem na draka, jelikož se mi tu stojí fakt nepohodlně.

Cože? Najednou se ozve zaklepání na okno a já div nevyskočím z kůže, když se ohlédnu. Mává mi, jakoby nic. Sakra, vždyť jsme minimálně patnáct metrů nad zemí! Přiběhnu k oknu a otevřu ho.
"Eh, děkuju. Už mě začínala bolet ruka," řekne jakoby nic, když leze dovnitř.
"Do prdele, Theodore! Víš jak vysoko jsme?! Mohl jsi spadnout! Jak ses tam proboha dostal?!" chrlím na něj naštvaně otázky jednu za druhou.
"Kiaro?" podíval se na mě se zdvihnutým obočím. "Jsem drak. Ve výškách jsem jako doma."
Protočila jsem oči. "Jo ježíš, to vím! Ale jak ses dostal na tu římsu? Co pak lidi přehlídnou ve vzduchu obrovského draka?!" vyjedu. Zírám na něj jako ducha.
"Sama jsi psala, že je pozdě. Žiju dost dlouho na to, abych věděl, kdy se můžu proměnit a kdy ne," odpoví mi s naprostým klidem.
Nechápu to. "Vždyť jsi se proměňoval dlouho, musel ses svléknout... já... nechápu to prostě."
Povzdechne si. "Říkal jsem přece, že na to půjdeme, jako na pavouky. Schválně jsem to protahoval. Jinak se dokážu přeměnit rychleji, než vůbec stihneš mrknout. Oblečení mám za staletí už pošéfované. A," zamračí se," děkuju za krásné uvítání."
Jen si kvalitně povzdechnu a jdu zpět k lednici. Cestou zahodím kabát a s vínem už ve sklenici si sednu do křesla. On tam stojí jako solný sloup a civí na mě. "Co?" vyštěknu.
"To... Ehm... ty šaty. Kdes... kdes je vzala?"
Kdybych nebyla dopálená řekla bych, že se i mírně zakoktal. "Koupila jsem je tady. Proč?"
"Nic. Já jen... no sluší ti."
Okey, to mě pobavilo. "Díky za poklonu, Vaše Veličenstvo. Budete tam stát jako tvrdý í, nebo se ráčíte posadit?" pronesla jsem sarkasticky.
"Myslím, že se Jeho Veličenstvu líbí výhled, který má odsud. Chvíli postojím."
Protočila jsem oči. "Proč si tady?" zeptám se s povzdechem.
"Není to dost jasný?"
"Já myslím, proč jsi mě sledoval."
"Nesledoval. Řekl bych, že jsem tě hlídal. Ale sledoval určitě ne."
Ani vám snad nemusím říkat, že jsem si zase frustrovaně povzdechla. Jednou mi z něj přeskočí. "Super, hrál sis na hlídacího draka," pronesu a on se uchechtne. "Jak dlouho?"
"Jak dlouho jsem si hrál na hlídacího draka? Asi týden."
Málem vyprsknu víno. "Týden?!" vyletím vztekle ze židle. "Kdo si sakra myslíš, že jsi, aby jsi mě takhle sledoval?!"
"Myslím, že jsem zoufalej a zamilovanej drak, kterej se bál, aby mu jeho jediná láska nezdrhla!" zvýšil hlas. Zmrzla jsem na místě. "Co na tom furt nechápeš, Kiaro? Nezvládl bych, kdybys mně nechala," dodal už smírněji.
Srdce mi udělalo salto mortale. "Ale já tě přece nenechala, Theo. Vždyť jsem ti psala, že chci přemýšlet. Chtěla jsem klid. Vyrovnat se s tím vším," hlesla jsem zoufale.
"Já ale nechápu, proč jsi odjela. Vždyť... to proběhlo v klidu, ne?"
Promnu si kořen nosu. Drak nedrak, bylo znát, že je to chlap. "Jo, to jo. Jenže pak jsi na mě křičel, Theodore. Lekla jsem se. Sakra, prober se. Řval na mě drak, chápeš to? Musela jsem si vyčistit hlavu. Toť vše."
"Promiň. Prostě jsem to nezvládnul," povzdechl si. "Nechám tě, ať si to ještě všechno domyslíš. Uvidíme se za pár dní." Dřív, než jsem stihla něco říct, se za nim zavřely dveře. Proboha, ten chlap mění nálady rychleji, než počasí! Pardon, drak. Jsou všichni takoví?
Zůstanu sekundu překvapeně zírat a pak se rozeběhnu ke dveřím. Nechci ho nechat odejít, když už tu byl. Na moment se ještě zaseknu, ale pak je otevřu. Překvapí mě, když za nimi spatřím Thea s rukou napřaženou ke klepání. Oba se zasekneme. Ohromeně na sebe zíráme.
Pak zničeně vydechne a popadne můj obličej do dlaní. Projede mnou silný výboj, když se mě konečně po tom dlouhém čase dotkne. Přitiskne svá ústa na ta má a já jen zabouchnu dveře, abych ho k sobě konečně přitiskla.
Chyběl mi víc, než bych kdy přiznala nahlas. Na to jsem až moc hrdá.