Zaklínač: Kdo jsem?

Sluneční elfové

...

Připravena k odjezdu jsem se otočila na Nika. Ten se usmál a nasedl na Kapitána. Podívala jsem se k branám zámku, kde stál princ Charles a s neutrálním výrazem nás pozoroval. Když v tom se zadíval na mě... Jeho ledové oči mě probodly až do hlouby duše... Rychle jsem se podívala jinam. Vedle něj šla princezna Chiko. Když mě spatřila, přidala do kroku. Nakonec se taktéž vyšvihla do sedla jednoho pegase a neutrálně se na nás podívala... ,,Doprovodím vás k mostu slunečních elfů, ale dál už musíte sami. "

Popohnala pegase a já se podívala na Nika. ,,Můžeme princezno?" zeptal se mě a já s úsměvem přikývla hlavou. ,,Jestli mi ještě jednou řekneš princezno..." řekla jsem a odmlčela se... Nik pozvedl obočí a s úsměvem mě pozoroval... ,,Jedem" řekla jsem nakonec a popohnala Lunu.

Cítila jsem jak se mi žene červeň do obličeje... Od toho polibku už uplynulo dlouho, ale já na to pořád myslela... Vypadá to, že pro něj to nic neznamená... 

Ani nevím proč jsem se teď cítila tak... Špatně? Měla jsem na něj vztek, ale zároveň jsem se cítila dost... Dost smutná... ,,Nezatěžuj se tím" uslyšela jsem Lunu ve své hlavě... ,,Já.." řekla jsem, ale slova mi utekla z úst... ,,Já vím Kail" řekla a přidala do tempa... Já se usmála... Přesně tohle jsem potřebovala, někoho, kdo mě bude chápat v každé situaci... Luna tu pro mě bude vždycky... 

,,Děkuju" vydechla jsem potichu a usmála se... Luna zařehtala a mrkla na mě. Jely jsme jako s větrem o závod... Před sebou jsem viděla princeznu Chiko cválající na černém pegasovi se stříbrnou hřívou. Plášť za ní jen vlál a její vlasy se leskly jako měsíční paprsky... Usmála jsem se.. 

,,Princezno?" řekla jsem a princezna Chiko se na mě otočila... ,,Ano?" pozvedla obočí a já jsem pokračovala. ,,Proč jste jela s náma? Vždyť nám stačilo ukázat směr a my bychom už cestu zvládli... Nebo jste s námi mohla poslat nějakého vojáka" řekla jsem a princezna se na mě dlouze zadívala... Čekala jsem, že otočí hlavu  bude mou otázku ignorovat, ale ona nakonec přeci jen odpověděla... ,,Jela jsem s vámi, protože byste se klidně mohli ztratit a naše území vůbec neopustit" řekla neutrálně a pořád se na mě dívala bez mrknutí oka... Její koutky se pozvedly do lehkého úsměvu a ona pokračovala dál... ,,A taky chci dohlédnout, že s vámi bude zacházeno lépe než u nás" řekla a otočila hlavu zpět na cestu.

,,Princezna to v životě neměla lehké, ale je moc milá" ozvalo se mi v hlavě a já se usmála... ,,To je" řekla jsem potichu, ale princezna to uslyšela a lehce pootočila hlavu zpět směrem ke mě... ,,Je velká vzácnost, když si maleval rozumí se svým vlastníkem" řekla princezna a usmála se... Já se také usmála a otočila se na Nika... Už nás konečně dojel... ,,No to je dost, kde jste?" zakroutila jsem pobaveně hlavou a Nik jen nespokojeně mlaskl. ,,Můžu snad za to?" řekl mrzutě a Kapitán uraženě zařehtal...

,,No jo, ty taky ne" řekl a poplácal ho. Jen jsem se zasmála a otočila se dopředu. Jeli jsme do velice dlouhého a únavného kopce, který stále nekončil... ,,Kdy už tam bude--"... Němě jsem zírala na to co jsem právě viděla... Na vrcholku kopce byl dřevěný most, který vedl až do říše slunečních elfů... ,,Páni" vydechla jsem a s otevřenou pusou na ten krásný výhled stále zírala... ,,To.. To je krása" řekla jsem a pusu zavřela... Tmavý les zde končil a otevřela se nám krajina létajících ostrovů, které měli kolem sebe padající vodu, ve které se odrážely veškeré paprsky...

Princezna Chiko se usmála... ,,Tady vás musím opustit, mějte se krásně, nashle" řekla a ještě než se otočil a a odjela, řekla něco strážnému na mostě a ten s úsměvem přikývl hlavou... Princezna se na posledy podívala na mě a usmála se... Pak pobídla svého pegase, který se rozběhl a nakonec vzlétl ukrutnou rychlostí někam do dálky... ,,Děkujeme!" zamávala jsem na ni a podívala se na Nika...

Ten se usmál a řekl ,,jdeme?" já přikývla a sesedla z Luny ,,Prosím, pojďte za mnou" řekl mile strážný a vyrazil vpřed po dřevěném mostku...

Došli jsme přes hraniční most a já se zhluboka nadechla... ,,Je to tu...krásné" vydechla jsem a zadívala se na modrou oblohu... ,,Jo, to jo" řekl Nik, který stál za mnou a stále se na mě díval... Na chvíli jsem se dívala do toho rozbouřeného moře, co se mu třpytilo v očích, ale pak jsem se vzpamatovala a zavrtěla jsem hlavou...

,,myslím, že bychom měli jet směrem k zámku" řekla jsem a otočila se od něj. Nik udělal krok ke mě, ale pak zaváhal... Cítila jsem jak za mnou jen tak stojí... ,,Já..." řekl ale pak se odmlčel... ,,Já.. Myslím že bysme měli jet tudy" řekl a ukázal a cestu vlevo, která vedla přes louku do nějakého lesa... ,,Před zámkem jsou močály, nevím jestli by bylo úplně bezpečné jimi jezdit" řekl a pořád se na mě díval... ,,Je to sice velká objížďka, asi tak na den, ale když si najdeme dobré místo na přenocování tak to půjde hladce" 

přikývla jsem hlavou  a nasedla na Lunu. ,,Tak jedem" řekla jsem a ani se na něj nepodívala... Byla jsem naštvaná čím dál víc, i když ani nevím proč... Prostě mě chtěl zachránit, tak mi dal pusu, nic víc v tom není...

Zhluboka jsem se nadechla, otočila se na něj a usmála se... Byl to tak falešný úsměv, že ani klaun nemá lepší. Nik se taky usmál a vyrazil v před... ,,Nech toho" ozvalo se v mé hlavě a já nespokojeně mlaskla. ,,Čeho jako?" zeptala jsem se mrzutě Luny. ,,Zase se trápíš"  řekla a já jsem mávla rukou. ,,To není pravda" řekla jsem a zadívala jsem se na modrou oblohu. Snažila jsem se na nic nemyslet, jen se kochat krásnou přírodou a užívat si vítr, který mě šlehá do tváří... Jen zavřít oči a na nic nemyslet. Na nic...

Před očima se mi znova objevila jeho tvář... Znova mě popadl vztek... I nebo spíš smutek... Ani nevím, měla jsem prostě takový divný nepopsatelný pocit... ,,říkám ti, abys toho nechala" řekla Luna a já se zamračila... ,,Vždyť nic nedělám" řekla jsem ale Luna se znova ozvala... ,,Jestli to cítíš jinak, tak není nic jednoduššího než mu to říct" ... ,,A co bych mu jako měla říct? Zdarec Niku, bylo hrozně divný jak si mi dal pusu a pak jakoby nic, fakt nevím co si o tom mám myslet... To zní trochu divně nemyslíš?" Luna zařehtala a řekla ,,Kdybys to trochu pozměnila a řekla to nějakým jiným tónem, možná by to znělo líp" ,,Nech toho" zasmála jsem se a Luna přidala do tempa...

,,Jen tak mimochodem, můžeš začít" řekla a při tom dohnala Nika... Jak já ji nesnáším... Nik se na mě otočil a usmál se. ,,Konečně zase jedeme, z toho válení se mě bolí záda" řekl a protáhl se, přičemž jsem se zasmála, protože ztratil rovnováhu a málem spadl. Nik se na mě pobaveně podíval. ,,Konečně se směješ, poslední dobou jsi nějaká mrzutá... Děje se něco?" řekl nakonec ustaraně... Já jsem se zarazila... ,,Ne, nic se neděje" usmála jsem se a Nik se na mě podezřívavě zadíval... Nakonec pokrčil rameny a řekl ,,Nemusíš mi to říkat" a otočil hlavu k cestě. Já jsem se na něj ještě chvíli dívala, ale pak jsem se otočila zpět na cestu... Jen jsem si potichu povzdechla a zadívala se na modrou oblohu...

Blíží se doba oběda... ,,Co si dáme k jídlu?" zeptala jsem se a Nik levou rukou prohrabal brašnu plnou jídla. ,,No, dnes nás čeká vegetariánské meny ve tvaru co si natrháš, to máš... Jestli si přidáš i masový předkrm je na tobě, to by bylo ovšem za příplatek" řekl a ukázal mi prázdnou brašnu... ,,Ach jo" nakrčila jsem nos a znechuceně se na brašnu podívala... ,,To zrovna nejím, nemáš tam něco jiného?" řekla jsem a Nik zavrtěl hlavou... ,,Naše meny můžete pozměnit pouze v objednávce předem" řekl a já si povzdechla... ,,No dobrá, ale počítej že dobré hodnocení ti to nepřinese" řekla jsem a Nik se na mě uraženě podíval. ,,Jsme nejlepší restaurace v okolí" Nakonec jsem vyprskla smíchy, protože vždycky když takhle kouká, tak se neudržím a začnu se smát.

Nik se na mě zazubil a napětí mezi námi najednou opadlo... Vše bylo jako předtím... Skoro...