Zaklínač: Kdo jsem?

Vévodkyně z Auroly

Probudilo mě nějaké šimrání na tváři... Usmála jsem se a otevřela oči. Dívala jsem se do rozbouřeného moře, které patřilo Nikovi. Hladil mě hřbetem ruky po tváři a díval se mi při tom do očí. ,,Dobré ráno princezno" řekl a já jsem jen zívla a víc jsem, se natiskla na jeho holou hruď... ,,Tobě taky" řekla jsem ospalým hlasem. Pak jsem si vzpomněla na včerejší večeři a zvedla hlavu, abych se na něj znova podívala. 

,,Něco jsi mi včera neřekl" řekla jsem a Nik se na mě podíval. Pak se mu v očích mihla nervozita. ,,Takže povídej" řekla jsem a stále ho pozorně pozorovala. Nik odvrátil zrak a řekl ,,No, nevím kde mám začít... Hlavně se prosím uklidni a nevyváděj" trochu mě to vyděsilo... ,,Dobře" řekla jsem a Nik se zhluboka nadechl.

,,Týká se to tvých rodičů" řekl a já jsem se zarazila... ,,Ty o nich něco víš?" zeptala jsem se a dychtivě se na něj podívala. ,,Nebude se ti to líbit" řekl Nik a podíval se mi do očí. Teď jsem se opravdu bála... ,,Tvoji rodiče tu kdysi pracovali jako dvorní bylinkáři a léčitelé... Já... J-já jsem je znal... Ale nikdy mi nedošlo že to jsou oni... " řekl Nik a já ucítila, jak se mi do očí začínají hrnout slzy... ,,Proč o nich mluvíš v minulém čase?" řekla jsem tiše, i když mě napadlo co odpoví. ,,Mrzí mě to Kailie" řekl a pevně mě objal... Slzy jsem už nedokázala zastavit... Ani jsem je neznala.... A už je nikdy nepoznám. ,,j-já... Chtěla jsem je vidět" řekla jsem a začala jsem brečet... Nik mě stále objímal... Nesnáším, když někdo vidí jak brečím... ,,Půjdu za Lunou" řekla jsem a Nik mě pustil. 

,,Dávej na sebe pozor" řekl a soucitně se na mě usmál. Já jsem přikývla a otřela si slzy z obličeje. Oblékla jsem si kalhoty, ale Nikovu košili jsem si nechala... Nějakým způsobem mě uklidňovala.

Vyšla jsem na chodbu a znova ucítila slzy na tvářích... Už vím proč mi tu všechno přišlo tak povědomé... Ty stromy, ten hrad... S úsměvem jsem prošla kolem dveří, ve kterých dřív byli oni... Dvorní léčitel... Stálo na nich. Určitě byli hodní. A vyléčili spoustu lidí... Přála bych si je alespoň na chvíli vidět.

Opatrně jsem zmáčkla kliku... Dveře byly kupodivu odemčené. Vešla jsem dovnitř a podívala se po celé místnosti. Až na psací stůl a pár poliček tu nic nebylo. Poličky byly plné lahviček s bylinkami, na kterých byla vrstva prachu. Přešla jsem k psacímu stolu a podívala jsem se na věci na něm. Nějaké dokumenty, psací potřeby... V tom jsem si všimla obrázku v rámečku... Vzala jsem ho do ruky a trochu z něj ofoukala prach.

Byla na něm krásná žena, v lékařském oblečení, měla rusé vlasy, stejné jako já... Měla milý úsměv a v ruce držela malý uzlíček, z kterého zvědavě vykukovalo malé miminko... Objímal jí přívětivý muž s tmavými vlasy a na obličeji měl přívětivý úsměv. 

Vévoda Michael z Auroly a vévodkyně Kathrine z Auroly s dcerou vévodkyní Kailyn z Auroly...

Přečetla jsem a dala si ruku před ústa. Znova se mi po tvářích začaly kutálet slzy... ,,To není možné" řekla jsem a pustila obrázek na zem... S křupnutím dopadl na zem a já vyděšeně o krok ustoupila.

Zvedla jsem ho. Naštěstí se mu nic nestalo, jen rámeček byl trochu rozbitý... PAk jsem si ale všimla něčeho, co vyčuhovalo z praskliny v rámečku. Vypadalo to jako papír...

Opatrně jsem to vysunula... Pro Kailyn... Přečetla jsem si obálku...

Ruce se mi třepaly když jsem si to četla...

Kailie, tohle je pro tebe. Až vyrosteš, doufám že budeš taky léčitelka. Je skvělé kolika lidem můžeš pomoct. Ale i když si vybereš něco jiného, chci abys věděla, že na tebe budeme pyšní. Pořád budeš naše malá princezna, ať už jsi kdekoliv... Milujeme tě, brzo se nám vrať.