Zaklínač: Kdo jsem?

Žárlivost

,,Z té postele nevystrčíš ani nos jasný?" řekl Nik a já jsem přikývla hlavou... Hned jak se za ním zavřely dveře jsem chtěla vyskočit z postele, ale bylo mi jasné, že se ještě vrátí... Za ani ne minutu se dveře opravdu otevřely a v nich se objevila hlava s rozcuchanýma hnědýma vlasama a podezřívavým výrazem... ,,Ani jsem se nehla" řekla jsem Nikovi a ten se usmál a odešel...

Ještě chvíli jsem čekala, ale když už jsem neslyšela žádné kroky na chodbě, vyskočila jsem z postele a vrhla se ke skříni, kde jsem měla svou tašku... Chtěla jsem se převléknout z toho zpoceného oblečení. Otevřela jsem tašku, vzala jsem si na sebe jako vždy černé upnuté kožené kalhoty a na vrch jsem si vzala plátěnou volnou košili, kterou jsem ukradla Nikovi... Byla nejen pohodlná, ale dokonce i po něm voněla... Když jsem si uvědomila nad čím myslím, ucítila jsem teplo na tvářích. Usmála jsem se a plátěnou halenu jsem si zastrčila do kalhot. Zavázala jsem šněrovaní u krku a přidala široký černý opasek se stříbrnou přezkou, na kterém se houpala moje dýka. Obula jsem si vysoké kožené boty a vyrazila ke dveřím.

Pomalu jsem je otevřel  a vykoukla ven... Vzduch byl čistý. Jako myška jsem běžela po chodbě a postranním vchodem se vydala ven... Ani nevím jak jsem našla cestu, ale nohy mě vedly samy. Ocitla jsem venku, někde za hradem. Jak to, že mi to tu pořád něco připomíná? Přede mnou se rýsoval hluboký les, ve kterém to žilo... Už na kraji jsem viděla malé elfy, kteří se starali aby vše šlapalo tak jak má. Někteří se starali o zvířata, jiní o květiny. Pak tu byli pomocníci v domácnostech. 

Usmála jsem se. Je to taková nádhera. Pak jsem se otočila směrem k hradu. Princezna tu určitě bude mít nějaké zahrady... Obešla jsem hrad celý dokola a až na podruhé jsem si všimla malých nenápadných dvířek, které byly za hustou oponou břečťanu. Jelikož jsem zvědavá, okamžitě jsem je otevřela... Překvapilo mě že to šlo tak snadno.

Abych jimi prošla, musela  jsem si dřepnout. To musel stavět nějaký trpaslík. Kamenná chodba byla plná pavučin, které se na mě nepříjemně lepily... Dlouho tudy nikdo nešel. V tomto úseku se chodba dělila na další dvě. Jedna doleva a druhá doprava. Rozhodla jsem se jít tou doprava, tu druhou prozkoumám později. 

V chodbě se najednou objevilo světlo... Proplazila jsem se až na konec a vynořila jsem se za uvnitř obrovské zahrady. Žádné dveře ven nevedly, byla to jen díra, která ovšem nešla vidět díky hustému porostu. Oprášila jsem se a vydala se směrem k jedné lavičce, kterou jsem uviděla. Když jsem se chtěla posadit, všimla jsem si nějakého rybníka, který obklopovala spousta různých květin a stromů, skoro jako v džungli...

Barevné záhony květin mě teď ovšem nezajímaly... Ani exotické stromy, ani vesele prozpěvující ptáci mě momentálně nezajímaly... Jediné co přitahovalo mou pozornost byl Nik... Vedle něj kráčela princezna Sunshine v obrovských modrých šatech, které končily až na zemi. Byly vyšívané stříbrnou nití, všude byly krajky a ozdobné ramínka, která byla spadlá byly z modrého závoje, který měl stejnou barvu jako závoj co měla jako šál... Zlaté lokny jí padaly na ramena a třpytily se jako sluneční paprsky. Vzadu měla podivuhodný účes, který byl doplněn různými modrými kamínky... 

V uších se mi rozezněl její zvonivý smích, když jí Nik zrovna něco říkal. I on se usmíval... Nevěděla jsem, co to má znamenat. Chtěla jsem se otočit a odejít, přeci jen, jsou to staří známí, tak si as mají co povědět... Jenže Nik jí v ten moment nabídl rámě a já uviděla, jak se princezna lehce začervenala. přijmula ho a Nik jí něco zašeptal do ucha. Její ruměnec se rozšířil a ona se jen koketně zachichotala...

V tu ránu jsem měla pocit, jako by mě někdo bodl přímo do srdce. Stoupla jsem si za strom, aby mě neviděli. Bedlivě jsem je pozorovala a čekala co se bude dít...Moment... Uvědomila jsem si co dělám... Špehuju Nika, když si povídá se svojí ex. Já přece nejsem žádná žárlivka. Nik mě má rád, sám mi to říkal, kdyby to nebyla pravda, nebál by se o mě tolik když jsem si něco udělala... Respektoval mě a já ho tady špehuju...