Mix emocí 2✨

24.

Několik dalších dní  jsem byl zavřený ve svým pokoji. Přemejšlel jsem. Jak jinak, že jo?

,,Dominiku? Dělej jdeme." Vtrhnul mi Jakub do pokoje.

,,Co kam?" Vystrčil jsem hlavu z pod peřiny.

Už jsem se chystal spát. Nebylo moc hodin. Asi tak teprve půl osmý, ale neměl jsem co na práci.

,,Nebudeš se tady litovat." Řekl a stáhl ze mě peřinu.

,,Co děláš demente? Nech mě." Řekl jsem naštvaně.

Oni mě prostě nemůžou nechát napokoji. Pořád něco chtějí.

,,Pojď něco dělat." Řekl.

,,Bože nech mě napokoji!" Zařval jsem.

Koukal na mě s nadzvednutým obočím a já pochopil, že prostě musím. Oblíkl jsem se a vyšel jsem z mého pokoje.

,,A co jdeme dělat?" Zeptal jsem se Jakuba.

,,Nevím, ale chtěl jsem tě dostat z pokoje." Řekl.

,,Kreténe." Řekl jsem a šel jsem do chodby.

Si dělá ze mě prdel ne? Mohl jsem klidně ležet v posteli. Nazul jsem si boty a oblíkl jsem si bundu. Vyšel jsem z bytu a vytočil jsem Veronikono číslo.

,,Ahoj Dominiku." Ozval se hned její pisklavý hlas.

,,Čau. Co děláš?" Zeptal jsem se jí a zběhnul jsem dolů schody.

,,Nic. Nudím se." Řekla.

,,Nechceš někde zajít?" Zeptal jsem se jí.

Když už mě teda Jakub z té postele vytáhl.

,,Jasně." Zapištěla.

To jsem mohl jít radši sám.

,,Za hodinu pro tebe příjdu." Řekl jsem a hovor jsem zrušil.

Zatím než pro ní pujdu tak se budu procházet. Rozešel jsem se tmavými ulicemi a zapálil jsem si cígo. Koukal jsem furt nahoru na oblohu. Je terpve tak půl osmý a už je tma. Normálně se divím, že jsem do něčeho nenarazil když jsem furt koukal nahoru. Musel jsem stejně vypadat jako blázen. Ale tak kdo není?
Toulal jsem se takhle dlouho. Až jsem zapomněl, že jsem měl jít pro Veroniku. Nevadí počká. Šel jsem kolem hezkých kytiček. Byly fakt nádherný. Kdyby mám holku tak je utrhnu. Alli by se líbily.Je mi to jasný. Jemně jsem se usmál a dřepnul jsem si k těm nádherným kytičkám. Jednu jsem přece jen utrhnul. Udělalo by jí to radost. Otočil jsem se a šel jsem teda pro Veroniku. Kytičku jsem držel celou dobu v ruce. Nedokázal jsem identifikovat co to je za květinu já se v takových věcech nevyznám. Ale byla fakt hezká.

Zazvonil jsem na zvonek kde bylo Veronikino jméno.

,,Ano?" Ozvala se.

,,Dominik. Přijď dolů." Řekl jsem.

Po chvílce přišla dolů a hned se mi přisála na rty.

,,Jee ta je pro mě?" Zeptala se a ukazovala přitom na květinu, kterou jsem držel pořád v ruce.

Ne neni. Je pro holku kterou miluju.

,,Noo...jo je." Řekl jsem a květinu jsem jí vrazil do ruky.

Stejně nevím co bych s ní dělal.

,,Děkuju." Usmála se.

Nemusíš předstírat nadšení. Radši by si byla kdybych ti koupil novou kabelku. Tohle ti musí stačit. Nebudu na tebe utrácet prachy.

,,Kde máš auto?" Zeptala se a rozhlížela se po parkovisku.

,,Jsem pěšky." Řekl jsem.

,,To nemyslíš vážně, že ne? Já pěšky chodit nebudu." Prokroutila očima.

,,Budeš muset." Řekl jsem otráveně.

To jsem radši tou kytku mohl hodit do koše. I ten by si jí víc vážil. Veronika si nezaslouží abych se na ní ani podíval. Po dnešní noci s ní končím definitivně. Nechápu proč jsem s ní neskončil vlastně už dávno. Stejně s ní jenom spávám.

,,A kam jako jdeme?" Zeptala se.

,,Ke mě." Řekl jsem a už jsem jí za sebou tahal.

Celou cestu mi pílila uši tím jak jí bolí nohy. Měl jsem co dělat abych jí tam někde nenechal.

,,Zastavme se ještě na večeři." Začala kňučet.

,,Prosím Dominiku." Řekla.

,,Dobře fajn." Prokroutil jsem očima a vedl jsem jí do nějaký restaurace.

Stejně jsem byl hladnej.

Alisa

Mám také tušenie, že ma dnes Patrik požiada o ruku. Celý deň sa ku mne chová ako ku princeznej a teraz pripravuje večeru. Bude už skoro osem hodín, ale to vôbec nevadí. Som nervózna. Strašne nervózna. Stále ma zožiera svedomie, že som ho podviedla. Je to strašné. Ide ma z toho poraziť. Najradšej by som sa za to vyfackovala. Za to všetko čo sa stalo odvtedy čo sme sa prisťahovali späť do Pardubíc. Keby som tam nechodila. Keby som nechodila za Natašou tak by sa nič z tohoto nestalo. Mala som poslúchnuť Patrika. Zakázal mi tak chodiť, ale ja som ho neposlúchla. Nemala som tam vtedy čo robiť. A už vôbec som sa nemala opiť. Fakt som ešte niekedy taká nevyspelá a chovám sa ako krava. No čo už. To už asi nezmením. Proste budem taká stále. Stále tam niekde je tá nezodpovedná Alisa, ktorá chodila s Dominikom pred rokom a pol. Niekde tam stále je a prebúdza sa hlavne v Dominikovej prítomnosti. Keby som sa vtedy riadila hlavou tak sa s ním nevyspím. Lenže ja som sa riadila asi srdcom preto som to urobila. Preto som ho nezastavila.

Otvorila som vo spálni skriňu a začala som hľadať vhodné oblečenie na tú večeru aj keď budeme doma. Keď už sa ma chystá požiadať o ruku tak nech aspoň nejako vyzerám nie? Dala som si na seba čiernu obtiahlu sukňu a k tomu červený top. Vlasy som si nechala rozpustené a jemne som sa nalíčila.

,,Lásko večeře!" Zakričal na mňa Patrik z kuchyne.

Fajn, dobre to zvládneš. Zhlboka som sa nadýchla a vyšla som von zo spálne. Namierila som si to rovno do kuchyne. Patrik stál pri stole, ktorý bol nádherne vyzdobený. Zase tie výčitky. Prečo som to len urobila?
Nahodila som úsmev a rozišla som sa za Patrikom.

,,Moc ti to sluší zlato." Povedal a pobozkal ma.

,,To tebe." Povedala som a pohladila som ho po líci.

Sadli sme si za stôl a začali sme jesť. Bola som taká nervózna, že som myslela, že to jedlo do seba nenacpem. Ajkeď bolo výborne.

,,Bolo to výborné." Povedala som Patrikovi keď sme dojedli.

Usmial sa na mňa a chytil mi ruky, ktoré som mala položené na stole.

,,Víš už dlouho jsem se tě chtěl na něco zeptat." Povedal a postavil sa.

Pane bože, pane bože.

Z kapsy si vytiahol tú krabičku, ktorú som našla a kľakol si.

,,Aliso miluju tě." Začal.

Postavila som sa pred neho so slzami v očiach. Strašne sa mi krútila hlava. Myslela som si, že odpadnem.

,,Vezmeš si mě?" Spýtal sa.