Mix emocí 2✨

4.

Šli jsme všichni společně na hotel. Já jsem si za ruku vedl svou společnost. Zapoměl jsem jak se jmenuje takže jí oslovuji kotě. No co už. Hasan a Nataša furt po mě pokukovali a něco si šeptali. Co jim je do prdele? Je to fakt divný. Nikdy předtím se takhle nechovali.

Zatáhl jsem tou borku k sobě do pokoje. Naštěstí jsem byl na pokoji sám. Hned jak jsem za námi zamkl dveře tak jsem se na ní vrhnul. Její ružové šaty byly v momentě z ní dolů. Bez jakéhokoliv náznaků emocí jsem jí hodil s chladným výrazem na postel. Slvékl jsem si triko a ona mě začala líbat. Ani ne za pár minut už ležela přede mnou nahá.

****

Ráno jsem se probudil s hroznou kocovinou jako skoro každý ráno po koncertě. Vedle mě ležela tá holka ze včera. Povzdychl jsem si. Koukl jsem se na ní. Bože. Až teď jsem si uvědomil jak vlastně vypadá. Celá umělá. To jsem jako včera neviděl nebo co? Někdy nechápu já sám sebe a to chci aby chápali ostatní mě. To jsem ale dement co? Postavil jsem se z postele a začal jsem po pokoji hledat svoje oblečení. Podprsenka,kalhotky a. Moje triko. Usmál jsem se a oblíkl jsem si teda své kalhoty a triko. Postavil jsem se před zrcadlo. Pane bože já zase vypadám. Jak to vidím tak se mi budou sluneční brýle hodit i dneska.
Tá holka se začala probouzet.

,,Dobrý ráno miláčku." Řekla.

Při tom oslovení mě střáslo. Tak mi říkala jenom ona a nikdo druhej mi tak říkat nemůže.

,,Tak mi už nikdy neříkej." Zavrčel jsem na ní.

,,Ale copak? A jak ti mám říkat?" Zeptala se.

Radši nijak.

,,Jménem." Odsekl jsem.

Postavila se a oblíkla si své oblečení. Pak přešla ke mě.

,,Kdy se zase uvidíme? Dáš mi číslo?" Zeptala se a pohladila mě po tváři.

Takové dotyky mi byli příjemné zase pouze od jedné osoby. Uhnul jsem jí.

,,Dám." Zamrmlal jsem.

S úsměvem si vytáhla telefon a podala mi ho. Naťukal jsem tam svoje telefónní číslo a telefón jsem jí vrátil.

,,Už musím Dominiku. Ozvu se ti." Políbila mě.

Ale já se ti neozvu. Uškrnul jsem se.

,,Čau." Řekla.

,,Čau." Odsekl jsem.

Vyšla ven z pokoje a zabouchla za sebou dveře. Já jsem si rozhodl dát ještě sprchu jelikož mám do snídaně ještě čas. Zalézl jsem si do koupelny kde jsem ze sebe zhodil to hnusný oblečení ze včera a vlézl jsem si do sprchy. Pustil jsem na sebe horkou vodu a osprchoval jsem se. Pak jsem jenom s ručníkem kolem pásu šel spátky do pokoje kde jsem si oblékl čistý oblečení. Za chvíli je snídaně a měl bych teda jít. Začal jsem otvírat dveře od pokoje když jsem zaslechl na hotelový chodbě rozhovor Nataši a Hasana.

,,Já bych jim to řekl. I Dominikovi. Nech se na to připravý." Šeptal Hasan.

Co? Na co se mám jako připravit?

,,Ne. V žádným případě. A Dominik se to nesmí dozvědět už vůbec." Řekla Nat.

A co jim jde? Co se děje?

,,Co se nesmím dozvědět?" Vystoupil jsem z pokoje a koukal na ty dva.

Zaraženě skoro až vystrašeně se na mě podívali.

,,Ale nic." Vypadlo z Hasana.

,,Jo jasně. Já vás slyšel." Řekl jsem a založil jsem si ruce na hrudi.

Velice rád bych věděl co se tu vlastně děje. Už včera byly divný.

,,Nic. Neni to nic co by tě mělo zajímat." Řekla Nat.

,,No já si nemyslím." Řekl jsem.

,,No co vy tady? Jdeme na snídani ne?" Řekl usměvavej Jakub, kterej právě vyšel z pokoje.

Jak to dělá, že má skoro každej den dobrou náladu?

,,Co tady řešíte?" Zeptal se Kuba.

,,Něco před náma tají a nechtěj mi řeknout co." Řekl jsem.

,,Ježiš Dominiku nic. Kašli na to." Řekla Nat a obešla mně.

Hasana za ruku táhla do výtahu.

,,Nevíš co by to mohlo bejt?" Otočil jsem se na Jakuba.

,,Nevím. Seš moc zvědavej. Když ti to budou chtít říct tak ti to řeknou." Řekl a já teda mykl ramenama.

Společně jsme šli na snídani.

****

Je po víkendě což znamená, že mám zase na týden pokoj. Ležím na posteli a koukám do stropu. Můj pohled sjede na vrch skříně kde je nějaká krabice. Nepamatuju si co tam je. Vůbec ani nevím, že jsem tam něco takové dával. Postavil jsem se z postele a načáhl jsem se na vrch skříně abych tou krabici podal. Dal jsem jí dolů. Jak jsem jí dával dolů tak na zem spadla nějaká fotka lícem dolů. Zatím jsem si jí nevšímal a rozkašlal jsem se z toho příšernýho prachu co byl hore na skříni a na krabici. Když se mi kašel uklidnil tak jsem si sedl i s krabicí na zem. Do ruk jsem chytil fotku co spadla na zem a otočil jsem jí. Pichlo mě u srdce. Na fotce jsem byl já a Alisa. Bylo to z doby ještě když jsme byly spolu.

,,Urobme si fotku. Veď tu je krásne." Usmála se na mě jako malá holka Alli.

,,Víš, že se nerad fotím." Prokroutil jsem očima.

,,Viem, ale...budeme mať peknú pamiatku." Řekla a znovu se na mě usmála.

Ach ten úsměv. Co bych pro ní neudělal, že jo.

,,Tak dobře." Řekl jsem.

Stoupli jsme si vedle sebe a políbili jsme se. Vznikla z toho fakt hezká fotka až se divím.

,,Slib mi, že mě nikdy neopustíš." Řekl jsem a pohladil jsem jí palcem po líci.

,,Sľubujem. Navždy?" Řekla.

,,Navždy." Řekl jsme a políbil jsem jí.

Ha. Kde je to naše navždy? Pohled na tou fotku mě bolel. Koukal jsem se na ní s naštvaným výrazem a zhluboka jsem dejchal. Měl jsem na mále abych tou fotku neroztrhal. Dohání mě minulost. A je to strašný. Už vím co je v tý krabici. Alisiny věci. Dal jsem to tam pár dnů potom co odešla. Její odchod byl narychle takže si samozřejmě nestihla sebrat všechny věci. Pamatuju si jak jsem jich vztekle do tý krabice házel. Byl jsem tak nasranej, že jsem roztrhal skoro všechny naše fotky. Zůstala mi tahle. Uvnitř krabice ještě budou nějaký. Nechci to otvírat. Fakt nechci, ale nedalo mi to a otevřel jsem jí. Byly to nějaký její trika a knihy a samozřejmě i nějaký ty fotky. Bylo mi z toho do breku. Jo přesně tak. Ale Dominik nebrečí ne? Jenom mě dohání minulost. To je celý. Už k ní nic necejtím. Všechno jsem naházel zpátky do krabice a krabici jsem dal tentokrát dovnitř do skříně. Tam jí nenájde nikdo. Jednou se těch věčí možná i zbavím, ale teď to ještě nedokážu.