Mocná krev [DOKONČENO]

Ahoj Elis...

Proměnila jsem rudého Maxe zase ve vítr. Mikaela se zastavila a otočila se na mě. Napřáhla ke mě ruku.
'Maxi, běž za Viktorem!'
'Jo už jdu.' řekl a doslova se vypařil.
Zrušil vítr a vklouzl do podlahy. Čekala jsem, že Mikaela zase použije tlak. Ona se asi fakt poučila. Odmrštila mě - nebo se o to aspoň pokusila - na druhý konec tunelu. Zůstala jsem stát na místě.
"O co ti jde? Proč si se přidala k Alchymistům?"
"Já jsem u nich byla od začátku." řekla Mikaela klidně, ale takovým zvláštním šíleným tónem.
"Cože?"
"Kdybys poslouchala, nemusela by ses mě teď ptát." řekla jízlivě.
"Aha super. To je jediný co umíš? Opakovat?" chtěla jsem z ní něco dostat, tak jsem ji skusila vyprovokovat.
Její tvář zůstala klidná, ale nepatrně jí cuknula ruka. Usmála se na mě.
"Takže na to nikdo nepřišel. Dokonalá přetvářka za hodnou a ukecanou Mikaelu."
"Ukecaná seš i tak ne?" zeptala jsem se jí.
Obalila jsem se nepatrnou vrstvou vody, protože ruka jí sjela k pravé noze. Vytáhla z pouzdra nůž. Olízla ho. Usmála se na mě, tím svým šíleným úsměvem a hodila ho po mě. Nevěděla jsem jestli to je iluze nebo skutečnost. Buď jsem mohla vsadit na tip a nebo se vyhnout na jinou stranu než, kterou by čekala. Nůž směřoval na můj levý bok. Předpokládala jsem tedy, že je to iluze a ten pravý letí víc v pravo, aby se do mě zabodl, když uhnu iluzi. Pohnula jsem se tedy pomocí větru do leva až ke stěně. Jakmile Mikaela stáhla ruku a nůž kolem mě proletěl posunula jsem se zpátky na střed. Nelíbilo se mi jak se Mikaela zákeřně usmívá. Naslouchala jsem jestli neuslyším spadnutí. Nejdřív jsem uslyšela tři a pak... hodně. Vytřeštila jsem oči. Tři se do mě museli strefit. Kolik jich proboha hodila?
Bolest zatím nepřicházela.
'Sakra! To to krvácení přijde zase pozdějc!?'
Pak mě napadlo, že bych mohla simulovat. Svalila jsem se na zem a schoulila jsem se do klubíčka s kolenama přitaženejma k bradě. Bolestně jsem zakňučela. Podívala jsem se na Mikaelu a ta se vítězoslavně usmála. Usmála jsem se taky. Nechtíc, ale usmála. Doufala jsem, že si toho nešimla. Každopádně natáhla ke mě ruku a já jsem se nechala odmrštit trochu dál chodbou. Než jsem dopadla zmírnila jsem svoji rychlost. I když jsem to udělala, tak mě dopad přece jenom trochu zabolel. Nemusela jsem předstírat bolestný výkřik. Jenom stačilo vydat hlasitější zvuk. Tohle hraní mě celkem bavilo. Mikaela šla pomalu ke mě. Já jsem se jakože zbírala na nohy. Pak jsem upadla a znovu jsem se škrábala nahoru. Mikaela zvedla ruku a začala se svým obvyklým postupem. Tlak vzduchu. Věděla jsem, že bych se měla začít dusit. Sýpavé dýchání a kuckání se mi fakt předstírat nechtělo. Postavila jsem se a šla jsem směrem k Mikaele. Jenom na mě zamteně koukala. Začala ustupovat. Nemohla jsem si dovolit, aby se rozběhla chodbou směrem k Maxovi a tak jsem jí zabránila v pohybu. Její specialitou. Tlakem vzduchu. Mikaela se najednou zastavila. Začala se dusit. To jsem, ale nechtěla. Přiletěla jsem k ní a praštila jsem jí do hlavy. Omdlela a já jsem spěchala za Maxem.