Mocná krev [DOKONČENO]

Ahoj Mikaelo...

Ponořili jsme se do země. Nic jsem neviděla, ale cítila jsem každý i sebemenší kamínek a částečku hlíny kolem sebe. Bylo to úžasný. Nebylo to to samé, jako když protýkáte podlahou. Bylo to stokrát lepší! Asi dva metry podemnou jsem ucítila vzduch. Už jsme se dostali nad podzemní chodby. Nešlo jimi prorazit pomocí zemního elementu.
'Určitě ty zdi nejsou stavěný na víc elementů.' ušklíbla jsem se.
Ani nevím jestli jsem se fakt ušklíbla nebo ne. Člověk nikdy neví když je z něj hlína. Zaútočila jsem na stěnu. Stěna praskla a my jsme vpadli dovnitř. Podlaha byla vlhká a studená. Stěny byly stejné, jenom trošku víc slizké. Nefoukal tady vítr jako nahoře. Byl tady spíš jemný vánek. Byl chladný a plný nenávistné magie.
'Netušila jsem, že tady něco takovýho je.' řekla jsem udiveně a naslouchala jsem jestli neuslyším něčí kroky.
Uslišela jsem něčí tep. Byly dva. Jeden byl rychlý a zdálo se mi, že se přibližuje. Druhý naopak slábnul. Srdce pomalu umíralo.
'Já taky-' dál jsem ho nevnímala.
'Někdo jsem rychle jde!' řekla jsem rychle a proměnila nás ve vítr.
'Hej. Seš si jistá, že takhle to je dobrý? Líp bych se cítil na zemi.'
'Okay.' řekla jsem a plácla jsem s ním o zem.
'Super teď mi nebude překážet.' usmála jsem se nad svojí sebejistotou.
Před týdnem jsem byla jenom čersvě narozené ptáče. Teď jsem orel. Možná i něco většího. Doslova se vznáším nad ostatními. Takovéhle pocity... a hlavně přátele jsem v životě neměla. S bráškou jsem zažila něco podobného. Nebylo to až zas tak silné, ale bylo to podobné. Tep se rychle blížil a já ucítila i rychlý dech. Vítr začal foukat taky rychleji. Čím víc se přibližovala, tím víc jsem byla natěšená jak jí rozbiju hubu. Bylo jasné, že Mikaela se těšila na to samé. Uvolnila jsem Maxe od země.
'Upozorňuji tě, že až si budeš přát se proměnit zpátky, tak se to stane. Teď by sis to radši přát neměl. A ještě jedna věc... snaž se nerozdělit do tří kontinetů.' kdybych teď Maxe mohla vidět určitě by vypadal naštvaně.
Zhmotnila jsem se a postavila jsem se do prostřes chodby. Mikaela si mě asi všimla a zastavila se. Uklidňovala se. Začala dýchat pomaleji a srdce se jí taky sklidnilo. Uslyšela jsem klapání bot o podlahu. Už šla po zemi. Nevznášela se. Zachvilku se za rohem vynořila postava s rozcuchanými vlasy. Mikaela se blížila ke mně. Teď šla jinak než před chvílí. Kulhala. Jakmile jsem jí mohla vidět do obličeje všimla jsem si jejího zdéšeného a bolestného výrazu. Rychlý pohyb větru. Na zem skáplo pár kapek krve. V mdlém svétle vypadala černě. Na zem kapaly další kapky. Bylo to nepříjemný. Mikaela se dobelhala kousek ode mě. Vypadala zničeně. Bylo to, ale falešný. Vlasy měka rozcuchaný z vlastního větru. Rány si taky soůsobila sama. Kulhání předstírala. Její výraz taky nebyl zrovna přesvědčivý. Bolest bych jí věřila. Právě si rozřízla tělo. Zděšení bylo falešné. Začínal převládat překvapený výraz.
"Taky si mě přišla zabít? Jako Viktor?" zeptala se zdrceně.
"Viktor by ti nikdy-" nenechala mě domluvit.
"Nikdy co? Nikdy by mi-" teď jsem jí do řeči skočila já.
"Kdybys mě to nechala doříct, tak by ses teď nemusela ptát." řekla jsem lhostejně.
Na jejím obličeji se mihl lehký náznak opovržení. Bylo mi to jedno. Hlavně jsem nechápala, proč ze sebe dělá chudáka? Podle její žárlivé povahy bych usoudila, že se na mě vrhne a bude se mě snažit zabít, ale ona se zřejmě poučila.
"Vzal mi moje schopnosti!" zakričela do prázdné chodby.
Její hlas se rozléhal a zněl mi v hlavě ještě hodnou chvíli. Mluvila přesvědčivě. Uvěřila bych jí to, kdybych nezanal pravdu. Zaposlouchala jsem se, druhý tep už jsem neslyšela. Lekla jsem se.
'Co když ten druhý byl Viktor?' moc dobře jsem ho neznala, ale vypadal, jako že ví co s náma nadpřirozenejma dělat.
'Maxi?'
'Co? Potřebuješ pomoc s někým kdo nemá schpnosti?' zeptal se naštvaně.
'Ne jde o něco vážnějšího! Okamžitě musíš zajít dál do chodeb, možná tam je Viktor!' zakřičela jsem na něj jak nejhlasitěji jsem mohla. To jsem asi neměla dělat, protože se zhmotnil a válel se celý červený na zemi vedle mě.
"Sákra... nemohl si s tím chvili počkat?" zeptala jsem se ho zklamaně.
"Jak ty jo, když mi rupe bedna!?" zasupěl a zvedal se ze země.
Mikaela najednou zapoměla na přetvářku. Narovnala se a zapoměla na kulhání. Pomalu se přibližovala k Maxovi s vražedným výrazem.