Mocná krev [DOKONČENO]

Frajírek

Zazvonil budík. Vypla jsem ho a škrábala jsem se z postele. Zakručelo mi v břiše. 'Měla bych se jít najíst.' Vyběhla jsem z bytu a zaklepala jsem na Maxe. Otevřel dveře. Překvapilo mě, že nespal.
"Copak?"
"Nejdeš se najíst?"
"Okay... vezmem ještě někoho?"
"Jak chceš."
"Zasílání, prosím čekejte." zavtipkoval Max a telepaticky se domlouval s ostatními.
"Tak jo, jde Ethan a Charlie. Nikomu jinýmu se nechce."
"Fajn, řekni, že počkáme dole."
Bez ptaní jsem ho chytla za pás, zavřela jsem jeho dveře a slítla jsem s ním dolů. Celkem mě naštvalo, že mu z toho nebylo blbě. Po chvilce přijeli výtahem i Ethan a Charlie.
"To jste nás cestou nemohli vyzvednout?" zeptal se uraženě Charlie.
"Ne, nemohli." řekl Max a už mě táhl ze dveří.
"Předtím, jak jsme tam byli v tý jídelně, byli tam i lidi?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ne, předtím ne, ale teď asi budou, tak si dávej pozor, co říkáš." mrkl na mě Max a šli jsme k vedlejší budově. Vešli jsme do budovy, prošli šatnami a dveřmi do jídelny. Necítila jsem se tak napjatá, jako před tím.
'Ty pocity... Cítíš se taky nesvůj v přítomnosti velkého množství MDD a tak?'
'Jo... jsem rád, že to má někdo stejný.' řekl a příjemně se na mě usmál.
Koupila jsem si jídlo a sedla jsem si, ke stejnýmu stolu jako prvně. Rozhlédla jsem se po jídelně. Nebylo tady tak plno jako minule. Většina byla podle mě lidé.
'Kam se všichni poděli?'
'Mise, akce, pátrání po úkrytech... tak různě.'
'Tak proč se my flákáme tady?'
'Šli tam jenom ti, co jsou tady dýl, jak pět let.'
'Aha tak to jo.' usmáli jsme se na sebe a zakousli jsme se do jídla.
Dojedla jsem jako první. Byla jsem zase ospalá.
"Jdu na pokoj, musím se vyspat. Čau zítra."
"Už zas?! Vždyť jsi spala do teď!" vykřikl s posměchem Charlie.
'Víš, jak je vysilující vytvořit pár metrů krychlových ohně!?' řekla jsem to trochu hlasitě, aby ho trochu zabolela hlava. Zčervenal a chytl se v bolestivém úšklebku za hlavu. Schoval ji pod stůl, aby nebyla vidět, pro případné zvědavce.
"Sakra! Ty seš hrozná!"
"Zasloužil sis to." řekla jsem a rozloučila jsem se s ostatníma.
Vyšla jsem z jídelny a zamířila do šaten. Když jsem zahýbala za roh, do někoho jsem vrazila. Spadla jsem na zadek. Emoce mnou jenom vířili. Bohužel... převládal vztek. Snažila jsem se uklidnit, protože jsem cítila, jak se mi zahřívají ruce, připravené vzplát. Kousla jsem se do jazyka a postavila jsem se. Přede mnou stál nějaký kluk. Měl krátké blonďaté vlasy, výrazné modré oči a tenké rty.
"Promiň, to jsem nechtěl!" řekl rychle a začal si mě prohlížet.
Připadala jsem si nervózně. 'Je to Démon? Mág? Alchymista?'
"V poho." řekla jsem a chtěla pokračovat v cestě, ale on mě chytl za ruku a přitáhl mě zpátky.
"Jak se jmenuješ?"
"Helena, proč?" řekla jsem zmateně a doufala, že mi to sežere.
"Okay, jestli ty jsi Helena, tak já jsem kuře."
"Dobře... tak ahoj... Kuře." řekla jsem 'váhavě' a šla pryč.
'Ať mě znova nechytne!' přála jsem si v duchu.
Jako bych to neříkala, Kuře sevřel, moji ruku a řekl falešně sladkým hlasem: "Jak se jmenuješ?"
"Pusť mě!" řekla jsem pisklavým hlasem.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě znova.
"Říkám pusť mě!" teď už jsem na něj fakt křičela.
Uslyšela jsem kroky z jídelny.
'Zachraňte mě prosím!' pomyslela jsem si směrem k lidem, co šli po chodbě.
Byli tři. Slyšela jsem jejich rychle blížící se kroky. Najednou jsem uslyšela smích... byl Charlieho!
"Kluci prosim vás, pomůžete mi tady od pana Kuřete?" zakřičela jsem dost nahlas, aby mě slyšeli. Jeden z nich okamžitě zrychlil krok do běhu. Zpoza rohu se vyřítil Max. Doběhl až ke mě a řekl vražedným tónem směrem ke Kuřeti: "Pusť ji!"
Kluk, co mě držel, se začal smát.
"Nebo co?" řekl jízlivě.
'Ehm... je to nadpřirozený Kuře nebo je to člověk?' řekla jsem všem třem zároveň.
Chvíli se nic neozývalo. Pak se ozval Ethan: 'Podle mě je to člověk.'
'Sakra a já bych mu ráda nakopala zadek!!!' šílela jsem potichu.
Max udělal krok do předu a uhodil ho pěstí do obličeje. Kluk uskočil a oběma rukama si chytl červený obličej. Pustil mě a já jsem vycouvala za Maxe. Proti lidskýmu klukovi nemám šanci. Kdyby byl nadpřirozenej, tak je dávno mrtvej. Max mě chytl kolem pasu a v doprovodu Charlieho a Ethana, jsme si to mířili pryč. Kuře si otřel krev z nosu.
"Tu modřinu, co jsem ti udělal... podle tý tě poznám!" zakřičel za náma.
Nechápu proč. Vyšli jsme z budovy a Max si starostlivě prohlížel mojí modrající ruku. Rozhlédla jsem se, jestli se někdo nedívá. Nikdo tady nebyl a tak jsem svoji ruku zaplavila studenou vodou. Modřina po chvíli zmizela.
"Páni! Seš úžasná!" užasle pokyvoval hlavou Max.
"Díky." řekla jsem.
Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak jsme se začali naklánět. Zavřela jsem oči, abych si ten okamžik mohla vychutnat. Ucítila jsem jeho rty a slabý vánek, jak si pohrává s mými vlasy. Políbili jsme se. Přitáhl si mě za pás k sobě. Já jsem dala ruce na jeho hruď. Bylo to úžasné. Najednou do mě někdo vrazil. Prudce jsem dopadla na zem a zmateně jsem si - už s otevřenýma očima - prohlédla okolí.