Mocná krev [DOKONČENO]

Kuře (Kuřata!)

Pan Kuře se se svým kámošem (ze zeměpisu) vydal směrem ke mně. Dva metry ode mě se zastavil. Štít ho nepustil dál. Pan Kuře se ušklíbl a začal se měnit. Kůže mu zbělela. Oči mu zčernaly. Místo nosu a úst mu začal vyrůstat ptačí zobák. Z hlavy se mu začaly drát celkem velké rohy a krev, která mu vytékala z ran už nevypadala jako krev. Byla černá jako jejich oči. Podívala jsem se na toho druhýho. Ten to měl úplně stejný. Přběhl mi mráz po zádech.
"Takže se fakt jmenuju Helena." řekla jsem vystrašeně.
Nevěděla jsem co mám dělat. Přede mnou stáli dva Kuřecí Démoni a já jsem neměla žádnou magii. Mohla jsem jenom doufat, že se tady za chvíli objeví Mason. Mohlo se, ale stát, že sem nedorazí. Mohlo se stát něco jemu, nebo třeba pomáhal Maxovi. Musela jsem se ujistit, že jsou v pohodě.
'Kate? Kde ste?'
'Vydrž ještě minutku! Ethan už tě cítí! Nemůžem být daleko!'
Na sucho jsem polkla. Moc mě to neuklidnilo. Pan Kuře udělal váhavý krok dopředu přes moji bariéru. Šlo vidět jak se na mém štítu objevily praskliny. Mlsně se olízl a pokračoval dál.
'Nejdřív nechcete shořet a teď mě chcete sežrat!' pomyslela jsem si zoufale a přimáčkla jsem se z posledních sil na stěnu.
Netušila jsem co se teď stane. Pan Kuře vytáhl nůž. Toho jsem se moc bát nemusela, ale jestli mi ho vrazí do smrtelného bodu tak mě z toho nedostane asi ani voda. Udělal další váhavy krok. Snažila jsem se štít zpevnit co nejvíc. Nazbírala jsem trošku magie elementu vzduch - ani nevím jak a odkud - a odhodila jsem ho pár desítek centimetrů dozadu. Sice spadl na zadek, ale nic vážněho mu to bohužel neudělalo. Naopak vapadal, že si to užívá. Pomalu šel zase ke mně. Vkročil do pole se štítem a ten začal zase praskat. Byl to neuvěřitelný tlak. Nevím jak dlouho ho ještě udržím. Udělal další krok. Byl to souboj, který prožívalo snad celé podzemí. Podlaha se začala propadat a vůbec se to tu celý otřásalo. Štít se roztříštil na hromadu střípků, které se rozplynuly ve vzduchu. Kameny pode mnou popraskaly a nebezpečně se prohly dolů. Pak Kuře se znova ušklíbl a vydal divný krákavý zvuk. Hned na to se podlaha pode mnou rozpadla a já jsem spadla do nějaké stoky či co. Silný proud hnusné a studené, zelené vody mě táhl někam do hloubi kanálů. Démon spadl bohužel za mnou. Jeho žbluňknutí jsem slyšela a i viděla dobře. V nepředstavitelném strachu co se mnou bude, jsem se zachytila za stěnu a než si mě Kuře mohl stačit všimnout, jsem se ponořila pod vodu. Vydržela jsem to pod vodou dvacet pět sekund, pak už jsem se musela vynořit. Velice ráda jsem se nadechla zatuchlého vzduchu. Démona jsem nikde neviděla. Možná to bylo tím, že tady byla tma, ale já se neustále rozhlížela jestli není někde kolem mě. Učitě proplul dál a ani si mě nevšiml! Taky je tu možnost, že je někde pod vodou, jako jsem byla do teď já a někde tam na mě číhá... Toho jsem se bála nejvíc. Tak strašně jsem z toho byla vyklepaná, že se mi nějakým zázrakem rychleji obnovovala magie. Cítila jsem jak mi proudí tělem. Byl to zvláštně příjemný pocit po tak 'dlouhé' době. Začali mi podkluzovat prsty na stěně a tak už jsem na nic nečekala a splinula jsem s ní. Dostala jsem se slizkými kameny ve stěně a stropu až nahoru, na pevnou zem, která se nehodlá každou chvíli propadnout. Rozhlédla jsem se, jestli tady není někdo dalši,kdo mě chce sežrat. Byla tam óbrovská krysa a Kate.
'Ti mě nebudou chtít na večeři.' pomyslela jsem si natěšeně s velkou úlevou.
U nohou se jim válel druhý Kuřecí Démon svázaný kořínky. Krysa se na mě otočila a něco zakvičela. Hned na to se vedle mě objevila Kate.
"Co ti je? Jsi v pohodě? Nejsi zraněná?" ptala se jednu otázku za druhou, tím svým úžasným poplašeným hlasem.
"Kde je Max a Mason?" vyhrkla jsem ignorujíc její otázky.
"Nevím myslela jsem, že budou s tebou..." zamyšleně se rozhlédla kolem.
"Byli jste u Viktora?"
"Co? On je tady?"
"Možná budou tam!" řekla jsem a už jsem byla na cestě.
Bez dalšího vysvětlování jsem se pustila tunely k dřevěným dveřím, kde byl Viktor.