Mocná krev [DOKONČENO]

Praštěný atentát

Vzbudila jsem se. Už bylo světlo a já měla pořád rozhrnuté závěsy. Vstala jsem a šla se převlėknout do něčeho pohodlnějšího. Když jsem byla převlečená, šla jsem se podívat do ledničky, jestli je tam něco, co se dá jíst. Včera jsem neměla ani oběd, ani večeři, takže jsem měla pořádný hlad. V ledničce jsem našla nějaké jogurty a housku se šunkou, kterou sem si před dvěma dny koupila na snídani. 'Ještě by mohla být poživatelná' řekla jsem si a sedla si s ní ke stolu. Rozbalila jsem ji z fólie a přičichla k ní. Voněla dobře. Ještě na ni není pozdě. Zakousla jsem se do ní a přemýšlela o včerejšku. Nejvíce mě asi zaskočilo, když jsem neviděla svou ruku. Nevím, jak bych si to měla vysvětlit. Zneviditelnil mě Max? Nebo jiný mág? Zneviditelnila jsem se já sama? Ne, to je hloupost, to bych musela vědět, jak jsem to udělala. Najednou se zvedl vítr. Položila jsem nakousnutou housku a šla zkontrolovat okna, jestli jsou zavřená. Všechna byla v pořádku. Tak už zbývaly jenom dveře. Nakoukla jsem do chodby, ale dveře byly zavřené. Šla jsem zpět do kuchyně a zasedla jsem ke stolu. Podepřela jsem si dlaněmi hlavu a sledovala dveře do kuchyně, jestli někdo nehodlá přijít. Zavrzání vchodových dveří přišlo tak nečekaně do ticha, které jsem měla v bytě, až jsem leknutím nadskočila. Zavrzání se ozvalo znova, ale neslyšela jsem žádné kroky. Najednou se ve dveřích do kuchyně objevila Mikaela. Levitovala ve vzduchu a vlasy jí létaly snad úplně všude kolem jejího naštvaného obličeje. Natáhla ke mě ruk, a já s napětím čekala co se bude dít?

"Tohle máš za to, že se mi snažíš přebrat kluka!" řekla Mikaela naštvaně a já ucítila tlak vzduchu.

Tlak přicházel snad ze všech stran. Byla jsem v koncích a nevěděla jsem, co mám dělat. 'Přemýšlej Elis...! Jestli tohle je magie, tak ji musí nějak ovládat. Nic neříkala takže to musí dělat myšlenkami nebo tak nějak. Co kdybych zkusila myslet na to, aby tlak přestal?' přemýšlela jsem tak rychle, že jsem pomalu nevěděla nad čím to vlastně přemýšlím. Tu část se zastavením tlaku jsem naštěstí vnímala, a tak jsem myslela na klidný vzduch. Žádný vítr ani tlak. Tlak se pomalu začal stahovat až úplně zmizel. Dokonce i Mikaela spadla ze svého vzdušného polštáře a asi si rozbila nos, protože jakmile se postavila, měla přes něj ruku.

"Sakra! Jak si to udělala?! Ty přece neumíš používat magii!" řekla Mikaela a jen tam ohromeně stála. Já jsem nevypadala o moc lépe. Pořád jsem seděla, ale už jsem si nepodepírala hlavu. Ruce jsem měla přes pusu, aby nešlo vidět, že je otevřená. Ale údivem vyvalené oči zakrýt nešly. Ruce jsem složila do klína a podařilo se mi vykoktat: "Já,... já nevím...?!"

Hned jak jsem to dořekla se rozrazily dveře a do Mikaeli vrazil nějaký kluk. Měl mírně rezavé vlasy stažené do ohonu. Na sobě měl bílou košili a hnědé kalhoty.

"Co tě to popadlo vyvolávat tolik magie?!" řval vystrašeně na Mikaelu. "Chceš snad, aby nás našli?!" Křičel dál. Mikaela se mu klidně dívala do očí. Až si byla jistá, že nic nebude říkat, ukázala na mě.

"To byla ona", řekla s klidem v hlase.

"To je blbost přišla teprve..." nedořekl to, protože ho Mikaela přerušila.

"Říkám ti, že to byla ona!" zakřičela na něj Mikaela. Vyprostila se z jeho stisku a vyšla ven z mého bytu. Ten kluk tam ještě chvilku nehybně stál a koukal do prázdna. Pak se otočil na mě. Chvíli si mě prohlížel a pak vyšel ven.

'Co jsem to udělala? Bylo to dobře nebo špatně?' teď jsem vážně nevěděla co si o sobě mám myslet. Právě jsem ze sebe prý vydala velké množství magie a ani jsem nehla prstem. Mikaela musela zvednout ruku a kdoví kolik let magii používá. Seděla jsem tam a koukala do prázdna. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla. Z tranzu mě probudilo kručení v břiše. Popadla jsem housku a zakousla se do ní. Když jsem ji snědla, vyšla jsem z kuchyně kvchodovým dveřím, které byly stále otevřené. Vyšla jsem ven a zavřela je. Bylo na nich napsáno číslo 270. Otočila jsem se. Dívala jsem se na útulnou chodbu, kterou tvořily úplně stejné očíslované dveře. Na zemi byl příjemný, modrý koberec a skoro u každých dveří visel obraz s krajinou. Můj byt byl na konci chodby. Vedle mého bytu bylo už jen velké okno. Přišla jsem k němu a odhrnula závěs. Podívala jsem se ven. Byla jsem dost vysoko v budově natřené na žluto. Dole bylo parkoviště, kde se pohybovalo hodně lidí. Podívala jsem se na hodinky. Bylo 7:43. Čas, kdy začíná škola. 'Že by škola pro mágy?' pomyslela jsem si a vydala jsem se na druhou stranu chodby. Tam visel plánek patra.