Mocná krev [DOKONČENO]

Ahoj Maxi...

"Jasně... proč ne?" řekla jsem. "Já se jmenuju Elis. Kde bydlíš?" "V tom dvoupatrovém domě na konci vesnice. Ty?" "Já hned vedle." řekla jsem a usmála jsem se. Proč jsem se usmívala? No přece moje přání se mi vyplnilo. Teď už jde jenom o to, jestli se se mnou bude bavit, až pozná ostatní lidi z vesnice. V naší malé vesničce je jenom jedna škola. Je to stará budova, která školu ani nepřipomíná. Omítka se loupe úplně všude,i tam, kde není a uvnitř to smrdí plísní. První stupeň má dohromady dvě učebny. Naštěstí druhý stupeň má učebnu pro každou třídu zvlášť. Já jsem ve třídě deváte. Naše třída je v učebně 2E. Je to hned vedle kanceláří v přízemí. "Provedeš mě pak po škole?" řekl Max najednou. Trhla jsem sebou. "Promiň to jsem nechtěl!" řekl Max ustaraně. "Ne to je normal. Jasně neboj provedu..." 'Proč mám z něho takový zvláštní pocit?' přemýšlela jsem o tom tak zabraně, že jsem si nevšimla přijíždějícího autobusu. Reagovala jsem až na Maxův hlas: "Elis pojď!". Zvedla jsem hlavu a šla za ním k autobusu. Nechal mě nastoupit jako první a já si sedla na své obvyklé místo za řidičem u okna. Max si sedl vedle mě. Celou cestu, až na zastávku u školy, jsme mlčeli. Když jsme vystoupili, šla jsem automaticky ke škole a úplně jsem na Maxe zapoměla. Otočila jsem se na něj, aby to vypadalo, jako že se dívám, kde je. Díval se ale na druhou stranu. Trochu jsem mu viděla do obličeje. Byl svraštěný, jako kdyby se mračil. Pak zavrtěl hlavou a otčil se na mě. Okamžitě, jak si uvědomil, že se na něj dívám, nasadil zase normální výraz a přestal se mračit. Šel rychle ke mně. 'Asi vytušil, že už mě to čekání na něj nudí, když se tak rozběhl' řekla jsem si a nenápadně jsem se tomu zasmála s rukou před pusou, jako když zívám. Max se trochu zasmál, ale rychle sklonil hlavu dolů a rukou si chytl pusu abych to neviděla. 'To čte myšlenky nebo co? Je čím dál tím divnější...' Pozorně sem sledovala jeho reakci. On se místo nějakého přehnaného výrazu, jako doteď , narovnal a normálně pokračoval dál. 'Má teorie je opět chybná' zasmála jsem se sama sobě. Max došel až ke mně a spolu jsme šli k té staré budově, které tady u nás říkame škola. Cestou jsme minuli dvě auta, ze kterých vystupovali malí školáčci. Nevím, proč zrovna teď, ale vzpoměla jsem si na ty hezké časy, kdy jsem byla taky takhle malá. Můj život byl o hodně veselejší díky mému bráškovi. Byli jsme dvojčata, ale nikdo to nevěděl, protože jsme si skoro vůbec nebyli podobní. Byli to úžasné časy, kdy se mě zastával před ostatními. Bráška se po páte třídě dostal na lepší školu v jiném městě a jezdil autobusem úplně na druhou stranu. Jednou se nevrátil domů. Bylo mi řečeno, že vykrvácel při autonehodě. Od té doby mám noční můry. Živě v nich vidím svého brášku zaklíněného mezi sedadly jak krvácí. Slyším, jak říká moje jméno. A pak...pak se vždycky probudím. Většinou se probudím spocená v posteli, ale párkrát se mi stalo, že jsem se probudila úplně nějde jinde v bytě. Bylo to děsivé, takže jsem nemohla většinou po zbytek noci usnout. Až teď jsem si uvědomila, že dnes se mi o tom nezdálo. Dnešek je vážně zvláštní. Došli jsme k brance, co je před školou. Je nízká a nahoře nemá žádné ostny, tak ji vždy přeskakuji. Dnes jsem to udělala taky, ale Max ji otevřel. Nevím proč mi to připadalo divné. Prostě jsem asi čekala, že ji taky přeskočí... Šla jsem dál. Otevřela jsem staré dveře do školy a vešla dovnitř. Vzduch jako obvykle páchl plísní a věčně špinavé červené koberce byly pořád hnědé. Max vešel dovnitř a nakrčil nos. Nemohla jsem si pomoct a trochu jsem se zasmála. "Kde je tady ředitelna?"
"Touhle chodbou", řekla jsem a ukázala prstem do jedné z chodeb, která vedla ode dveří. "Na konci jsou dvoje dveře. Ty vlevo jsou k řídě a ty v pravo jsou od třídy 2E. Potkáme se tam." Šla jsem první a před dveřma třídy jsem se zastavila. Pomalu jsem natáhla ruku na kliku a pak jsem ji v půlce pohybu zastavila. 'Co když na mě zase vytáhnou brášku? To se tam zase zhroutím a před Maxem to bude totální trapas!' nechápala jsem proč mě zneklidňovalo zrovna tohle, ale nemohla jsem si pomoct. Třeba si na mě nedovolí když uvidí první vejít Maxe. Stáhla jsem ruku od kliky. "Počkám na tebe" řekla jsem a posadila se na takzvanou čekací lavičku vedle ředitelny. "Dobře" řekl Max a zalezl do ředitelny.