Mocná krev [DOKONČENO]

Je to cvok!?

Chvíli jsem tam seděla a pozorovala svoje boty. Už jsem přemýšlela, že se na něj vykašlu a půjdu do třídy, ale bála jsem se toho. Vždy, když někdo začne mluvit o mém bráškovi, nedokážu se udržet. Podlomí se mi kolena a z očí se spustí potůčky slz... nepříjemný pocit. Chci se tomu bránit, ale nejde to. Mé úvahy přerušilo zavrzání dveří. Max vyšel z ředitelny a koukal do nějakého papírku. Nejspíš to byl rozvrh hodin a plánkem školy.

"Okay, takže první hodina je...", chvíli zamyšleně zkoumal papírek a pak řekl: "Biologie. Super tu nesnáším", řekl otráveně a zasmál se.

"Nejsi sám", řekla jsem a usmála jsem se.

Vstala jsem a šla za Maxem, který už otvíral dveře naproti do naší třídy. Zhluboka jsem se nadechla a vešla za ním dovnitř. Zavřela jsem dveře a šla na své místo úplně vzadu ve třídě. Všichni svůj pohled soustředili na Maxe, protože tady byl nový, a tak jsem si myslela, že by si mohli odpustit urážky. Samozřejmě, to by nebylo ono, kdyby se chudák Elizabeth, neválela na zemi v kaluži slané vody. Jako vždy, se ozval Jack. Malý, tlustý a skoro pleštaý kluk, který mě nenávidí snad nejvíce ze všech.

"Hele, Elizabeth! To sis dotáhla do školy svýho brášku, aby ti kryl záda!?" řekl posměšným hlasem a o Maxe se najednou nikdo nestaral.

Už jsem si připadala, že to poprvé přežiju a sednu si v pořádku na své místo, ale nohy se mi podlomily a já začala brečet. Nemohla jsem přestat. Nejradši bych mu jednu vrazila, ale nemohla jsem dělat nic jiného, než sedět na zemi a brečet. Bylo mi na nic. Najednou jsem uslyšela ránu. Zmohla jsem se na zvednutí hlavy a vidím, jak přede mnou v uličce leží na zemi Jack a teče mu krev z nosu. Kousek vedle něho stojí Max a stahuje ruku dolů.

'On ho kvůli mě praštil?' pomyslela jsem si udiveně.

Max se na mě se starostoivým pohledem obrátil a šel ke mně. Něžně mě zvednul a posadil na židli. Sedl si vedle mě a nechal mě, ať se opřu o jeho rameno. Hned jsem se cítila líp. Bylo to, jako by tady zase byl můj bráška. Za pár minut už jsem přestala brečet a ztěžka jsem nabírala dech.

"Už je to dobrý. Jack už si nic nedovolí." řekl nežně a pohladil mě jemně po vlasech.

"Díky Maxi... moc si mi pomohl..." vykoktala jsem ze sebe trhaně, stále lapajíc po dechu. Přišel učitel a já jsem se narovnala a protřela si oči. Začal den ve škole a já se těšila až zkončí...

. . .

Tento nudný a zároveň zajímavý den byl ukončen hodinou matematiky a já se mohla pred školou nadechnout čerstvého vzduchu. Rozešla jsem se směrem k zastávce a zase jsem zapomněla na Maxe. Styděla jsem se za své chování, ale co už jsem s tím mohla dělat. Už čtyři roky chodím všude sama a o nic se nezajímám. Někdy si říkám, jaké to může být, když máte křídla nebo se můžete zenviditelnit, tak aby vás nikdo neviděl. Uniknout tímhle z přízemního světa a žít úplně někde jinde a na jiné úrovni. Tyhle moje sny byly úžasné. Ale musela jsem se vrátit zpátky do reality, a tak jsem se ohlédla za Maxem, kde se tolik zdržuje? Ale on měl zase svraštělé čelo a pohled mu opět směřoval úplně na opačnou stranu než jsme šli. Jako kdyby si uvědomil, co dělá, obrátila se jeho hlava ke mně a začal se konečně přibližovat. Jeho zelenomodré oči mě starostlivě pozorovaly.

"Je ti něco?" zeptala jsem se ho, když byl na doslech.

"Ne, dobrý. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem dal Jackovi do huby. Asi z toho bude problém" řekl a zasmál se.

Musela jsem se smát taky, protože ten pocit, jak Jack ležel na zemi, byl úžasný.

Šli jsme tedy na zastávku, a po celou dobu, co jsme čekali na autobus, a pak jím jeli, ani jeden z nás nepromluvil. Max zamyšleně hleděl z okna a moje šibalské hnědé oči ho pozorovaly. Max mi odhalil novou stránku života, kde může být člověk šťastný. Byla jsem za to ráda, ale nevěděla jsem, jestli by bylo dobré mu to říct... Kdoví, jak by zareagoval. Třeba by se se mnou přetal bavit a to rozhodně nechci.

Když jsme dojeli na zastávku, obloha se zatáhla a všude kolem se setmělo. Z okénka autobusu nebylo nic moc vidět. Rychle jsem vystoupila, abych se na to lépe mohla podívat. Teď jsme jasně viděli, že kousek za vesnicí, začínají mraky až od Maxova domu. Byly to zvláštní mraky. Podívala jsem se na Maxe, který neklidně sledoval oblohu.

"No, měli bychom jít, než začne pršet" řekl Max a vyjímečně vyrazil první. Přešli jsme cestu na druhou stranu a šli po malém chodníčku k vesnici. Došli jsme k Maxovu domu. Max se na mě obrátil a jeho zelenomodré oči trochu zářily v šeru nad vesnicí.

"Můžu se tě na něco zeptat Elis?"

"Jasně, proč ne?" řekla jsem rychle, ale ve skutečnosti jsem se trochu bála, na co se mě zeptá.

"Víš... je to trochu hloupé... je mi blbé, se tě takhle na to ptát..."

"Už to prosim tě neprotahuj a vymáčkni se!" řekla jsem nedočkavě.

"Dobře..." řekl Max a ještě si rozmýšlel, jestli se mě opravdu zeptá. "Elis, jaký druh démona jsi?"