Mocná krev [DOKONČENO]

Vítr... špatné znamení

Přišli jsme ke tříde kde jsme měli mít první hodinu. Byl tam strašný hluk. Mluvili snad všichni. Zkřivila jsem obličej a vešla s Maxem do třídy. Třída najednou ztichla a otočila se na nás. Začala jsem být značne nervózní. Max mě chytl za ruku a šli jsme úplně dozadu do volné lavice. Lidi se začínali znova rozkecávat. Nervozita ze mě opadla a já se mohla konečně uvolnit. Sedla jsem si a hodila jsem sešit s rozvrhem nalavici. Batoh jsme svalila na zem. Prohlížela jsem si lidi ve třídě. Nikoho jsme neznala kromě Charlieho, který se na mě šklebil z vedlejší lavice. Nevím co jsem očekával od tohoto dne, ale rozhodně to nebyl další kluk. Posadil se přede mě a prohlížel si mě.
Měl kaštanovou barvu vlasů. Ostře řezané rysy a příjemné hnědé oči.
"Ahoj." řekl medovým hlasem.
"Si pěkná." řekl potom a natáhl ruku k mému obličeji.
Nevím co chtěl udělat, ale já jsem mu ji chytla v zápěstí.
"Kočička se zlobí." řekl vlezle a lehce sundal moji ruku.
Znova ji natáhl ke mě. Tohle už jsem nevydržela. Kopla jsem ho pod stolem do kolena. Max konečně začal vnímat a přisunul se blíž ke mě.
"Nějaký problém?" zeptal se kluka.
Kluk se na něj nepřátelsky podíval a otočil se dopředu.
"Co všichni maj?"
"Si úžasná." řekl a jemně mě políbil.
Opřela jsem se o něj a užívala si to. Přišel profesor a začala nesmyslná hodina Zeměpisu.

. . .

Vyšla jsem z učebny chemie. Tuhle hodinu jsem tam byla sama. S lidma. Moc mě to nenadchlo, že zrovna na chemii musím být sama. Ve třídě přede mnou vyšli ti dva kluci co mě za poslední dva dny obtěžovali.
'Už žádný kuře!' pomyslela jsem si znechuceně.
Rázným krokem jsem vyšla proti nim. Pan Kuře mě zahlídl a drcnul do svýho kámoše. Oba se zastavili a otočili se směrem ke mě. Prošla jsem kolem nich a do obou jsme schválně vrazila. Zmateně se na mě obrátili a ucítila jsem jak mě jeden z nich chytl za ruku. Otočila jsem se na ně s vražedným výrazem a proměnila jsem vnitřek svojí ruky ve vítr. Ruka mu okamžitě vyklouzla a já jsem rázně šla dál. Nevím jaký měli výraz, ale nemluvili spolu. To bych je musela slyšet. Vyšla jsem z budovy. Až teď jako bych si uvědomila co jsem to udělala za chybu. Jetli jim došlo co jsem zač tak bude pěknej průser. Snažila jsem se na to zapomenout. Tímhle jsem mohla ohrozit všechny nadpřirozený. V lepším případě by toho kluka zavřeli do blázince. Najednou se za mnou objevil Max a chňapl mě za ramena. Leknutím jsem nadskočila. Zvedl se vítr. Vlasy mi vlály úplně všude a já jsem se podtavila do bojového postavení.
"Co blbneš?" zmateně mě pozoroval.
"Ten výtr není přirozený. Je vyvolán magií. Měli by sme si pohnout za Viktorem."
"Nevím kde je. Neslyším jeho myšlenky."
"To je mi jasné. Před pár dny jsi je nedokázal číst ani na padesát metrů."
"Ne. Už to tak není. Trénoval jsem. Dokážu to na stovky metrů." chlubil se Max.
"Kdy si to stihnul?"
"Tak různě." řekl a zatvářil se ustaraně.
"Tak aspoň řekni kde je Mikaela."
"Proč myslíš, že je to zrovna Mikaela?"
"Já si to nemyslím já to vím. Její magie mě dvakrát skoro zabila."
Max trochu zbledl a zavřel oči. Šlo vidět jak těká očima pod víčky. Bylo to jakoby se rozhlížel néjakým vnitřním zrakem. Najednou otevřel oči.
"Pod náma. Nevím jak se tak dostala, ani že tam něco je, ale je pod náma."
"Takže můžem čekat, že nás země každou chvíli vcucne?"
"Jo to by bylo asi na místě."
"Tak jdem za ní ne?" řekla jsem a začala jsem se potápět do země.
"Jak to děláš!? Jak si na to přišla!?" vyvalil na mě oči Max.
"Už jsem to udělala jednou jak jsem zdrhala před tím Alchymistou."
Max očividně nevěděl jak na to. Vyskočila jsem zpátky na pevnou zem chytla jsem ho za ruku a začala jsem naše těla přispůsobovat půdě pod námi. Pomalu jsme se začali nořit do chodníku a hlíny pod ním.