Mocná krev [DOKONČENO]

Nejnevhodnější chvíle na bolest...

Ty chodby byly divné. Byl tady jeden směr, ale pořád jsem se vracela. Nechtěla jsem jít mezi stěnami, protože tady nevíte kde se objevíte. Zrychlila jsem. Za pár vteřin jsem dorazila na konec tunelu. Ústil do velkého stejně hnusného sálu. Možná v něm bylo trochu větší teplo. Vešla jsem opatrně dovnitř.
'Maxi? Kde si?'
'Tím velkým sálem projdi až na konec... musíš mi tady s něčím pomoct.'
Proletěla jsem obrovskou kopuli ani né za vteřinu. Max se tam krčil u vchodu do dalšího tunelu.
'Jsem za tebou. Nelekni se.' řekla jsem mu a pak jsem se zhmotnila.
"Co tam je?" zašeptala jsem tak, aby mě slyšel.
"Nevím jestli je tam Viktor, ale je tam hodně démonů. Nevím co mají za schopnosti. Vůbec o nich nepřemýšlí. Ale občas spolu o něčem promluví a pak myslí jenom na to až se vrátí Mikaela."
"Ta se chvilku nevrátí. Bohužel jenom chvilku." zamračila jsem se a nakoukla jsem do tunelu. Neslyšela jsem žádný tlukot srdce. Žádné kroky. Žádné dýchání. Ani proudění krve v žilách. Stáli tam. Postavy. Bylo jich hodně. Viděla jsem jich přibližně osm. Pak bohužel tunel zahýbal a už nešlo nic vidět. Proměnila jsem se ve vítr a opatrně jsem se vydala blíž. Max se 'vsáknul' do podlahy a šel pomalu za mnou. Přiblížila jsem se k první postavě. Byla to holka. Oči měla černé a tvář mrtvolně bledou. Z krátkých vlasů na hlavě jí vyrůstali celkem velké rohy.
'Démoni? Jsem propíchnuta a ještě musím mít bolesti hlavy!?'
'Cože? Propíchnutá? Co ste to tam-'
'To je jedno. Ještě nekrvácím tak je to snad jedno, ne?' štěkla jsem na něj a nenápadně jsem démonku spálila.
Oheň trošku bliknul. Pár démonů se otočilo a když si všimli, že tam nestojí jejich rohatá kámoška šli pomalu naším směrem. Chodili tak potichu. Jejich kroky bych za stěnou možná neslyšela. Přišli blíž tři kluci. Dala jsem za roh malý plamínek. Přišli k němu a temnýma očima se rozhlíželi po pachateli. Zvětšila jsem plamínek v oheň dost velký na to, aby je všechny tři spálil na popel. Bylo to divné, že dneska to šlo s tím ohněm tak lehce. Nebyla jsem naštvaná. Spíš vyrovnaná.
V chodbě zbili už jenom čtyři. Kdyby si mě všimli už jsem se nemusela bát, že se něco stane. Ostatní Démoni si ani nevšimli, že se jim stratili čtyři kámošk. Proletěla jsem pomalu kolem nich. Za rohem tunelu už nikdo nebyl. Vletěla jsem až na konec. Byly tam krásné dveře z tmavého naleštěného dřeva. Protáhla jsem se dovnitř. Byl to útulný pokojík se saténovými židlemi. Jedna nebyla až tak příjemná na pohled. Někdo na ní seděl. Neviděla jsem mu do obličeje, ale tušila jsem kdo to byl. Seděl tam Viktor. Přišla jsem blíž. Chtělo se mi nahmatat puls, ale věděla jsem, že je to hloupost. Neslyšela jsem tlukot srdce. Nic co by naznačovalo, že ještě žije. Otočila jsem se. Nemohla jsem se na něj takhle dívat. Vzpoměla jsem si na jeho slova co mi řekl tehdy v ředitelně. 'Když se budeš hodně soustředit, ucítíš jeho pocity a to ti pomůže k odhadnutí jeho reakce.'
Probudila jsem 'temnou' energii. Pocity. Byly všude. Najednou vycházeli z více lidí než z pěti. Byl tady strach. Slabí, ale byl tady. Byla tady rozkoš. Silná od více lidí. Rozrazila jsem dveře. Jeden z Démonů držel Maxe pod krkem a dusil ho. Max měk vykulené oči. Jiný Démon ho upřeně pozoroval.
'Takže tlumič schopností jo?' spálila jsem ho a Max se proměnil v písek a spadl na zem. Všichni Démoni se otočili na mě. Bylo jich tady asi deset. Najednou začali jeden po druhém mizet. Snažila jsem se jich odhalit pomocí pocitů. Oni, ale místo toho, aby se na mě snažili zaútočit se znova objevovali a zvědavě mě pozorovali. Cítila jsem z nich věrnost, údiv, ale i neposlušnost. Svalila jsem se na zem. Ta bolest v břiše byla nesnesitelná. Po kůži mi stékala teplá tekutina a první kapičky krve spadli na zem. Začalo se mi mlžit před očima.
'Teď ne! Sakra!' zkusila jsem vyvolat vodu. Povedlo se kolem mě se zvedl vodní vír. Nic se nedělo. Vír se zbarvil do červena mojí krví. Udržovala jsem kolem sebe vodu a... omdlela jsem.