Mocná krev [DOKONČENO]

Mikaela dělá problémy

Vešli jsme do skromné pracovny. Za křeslem, na proti nám, seděl starší muž s šedou hlavou. Měl na sobě vínový svetr a pracovní kalhoty.
"Je dost, že ses tady ukázal, Maxi!"
"Děje se něco?"
"Ano, myslel jsem, že dáváš pozor na věci kolem!"
"Ehm... no,... my jsme řešili... jednu takovou zvláštní věc tady s Elis-"
"To mě nezajímá! Ty si měl už dávno vědět, že Mikaela se přidala k alchymistům a vyzradila naši polohu a všechno ostatní, proto se musíme ihned přesunout někam jinam!" zvyšoval hlas stále víc.
Stoupala z něj vysoká autorita. Divím se, že jsem se nepřikrčila poslušností. Zvedl ke mě svoje šedé oči plné vzteku, ale zároveň plné moudrosti.
"Běžte to říct všem! Ať se připraví!" řekl nakonec a zalezl s nějakým papírem v ruce do vedlejší místnosti.
"Okay... takže teď se potřebujem dostat k rozhlasu. Ten je pod tvým bytem o patro níž... ještě jednu cestu vzduchem bych zvlád... okay jdeme tam!"
Pevně jsem ho chytla a vznesla jsem se s ním do vzduchu. Vystartovali jsme do předu a já najednou cítila jeho neklid a bolest. Bylo to, jakoby se naše vnímání spojilo. Byl zdrcen ztrátou Mikaely a zároveň se bál o všechny ostatní. Rozhodoval se, koho si má vybrat. Jestli Mikaelu nebo ostatní. Pak mu hlavou probleskla moje tvář. Rozhodování bylo u konce. Max najednou zapomněl na Mikaelu. Dorazili jsme na místo a Max zalezl do místnosti. Popadl mikrofon a zapnul tam nějaký přístroj.
"Všichni MDD se dostaví do sklepa! Všichni MDD se dostaví do sklepa! Bude zahájen přesun!" domluvil a celý zelený z předchozího přesunu mě chytl za pás.
"Úplně dolů, prosím." řekl rázně a už jsme letěli vzduchem. Zastavila jsem se, až jsem si byla jistá, že schodiště nikam nepokračuje. Byli tam velké kovové dveře a před nimi byla hromada lidí. Sem a tam chodila obrovská kočka, krysa nebo pes, ale na divný věci už jsem si zvykla. Nevšímala jsem si toho a šla za Maxem, který se tlačil davem lidí ke dveřím.
Najednou se na mě otočil a pošeptal mi do ucha: "Mohla bys jít prosim tě zkontrolovat pokoje? V tomhle zmatku nevíme, jestli to někdo přeslechl nebo se zdržel."
"Jasně" řekla jsem a zbylo po mě... no vlastne nic.
Začala jsem úplně od vrchu. Vyletěla jsem až nahoru a co nejrychleji jsem se snažila prohledat celou budovu. Nikoho jsem až do čtvrtého patra nenašla. Uprostřed chodby stál nějakej chlap. Netušila jsem co mám dělat, kdybych někoho našla, tak jsem prostě přišla k němu a zeptala jsem se: "Promiňte, slyšel jste rozhlas?" Pak jsem si vzpoměla co říkal Max. "Všichni MDD do sklepa, že?"
"Ano" Odpověděl mi drsným hlasem. "Já ale nejsem MDD já jsem A!" zlověstně se usmál a hodil po mě nůž, který se mu objevil v ruce. V pohodě jsem se mu vyhla. Jediné co mě v tuhle chvíli napadlo na A byl Alchymista. Že by nás Mikaela přece jenom prozradila? Není to náhoda? Ne, to je hloupost. Musím se přes něj nějak dostat. Popošla jsem dopředu a postavila jsem ponožkou na něco měkkého. Podívala jsem se dolů. Byl to ten písek, ten písek co dřív býval boty. Usmála jsem se a začala jsem rozpouštět podlahu pod sebou. Pomalu, ale jistě jsem se zasouvala do koberce a následně do země pod ním. Nakonec jsem se propadla až do dalšího patra a vzduchem jsem pelášila prohledávat další pokoje. Nakonec jsem se dostala až úplně dolů k těm kovovým dveřím. Zalézal do nich poslední člověk. Už nikdo tam nestál v davu jako před tím. Max stál vedle dveří a nervózně přešlapoval. Rychle jsem doběhla ke dveří a proplula jsem dovnitř než se zavřeli. Byla jsem úplně vyřízená. Svalila jsem se tam na zem a zhluboka oddechovala. Max se s leknutím a zmateným výrazem na tváři otočil.
"To jsi ty! Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!" dořekl svou poplašenou větu a přišel ke mě.
'Myslím, že vím.' Pomyslela jsem si a pousmála se. Vzal mě do náruče a utíkal se mnou do další místnosti. Bylo to příjemné...