Mocná krev [DOKONČENO]

Sešit

Zazvonil budík. Další bezesná noc. Bez nočních můr. Oddechla jsem si. Otevřela jsem oči a vypnula jsem budík. Vyškrábala jsem se z postele, odhodlaná jít se převléct. Převlečená jsem si šla udělat hygienu a dát si jogurt.

Uklidila jsem lžičku do dřezu a uslyšela jsem cvaknutí Maxových dveří. Hodila jsem si rychle do batohu prázdnej sešit, peněženku, propisku, mobil a vyrazila jsem ven. Zabouchla a zamkal jsem dveře a vrazila jsem do Maxe, který šel zamyšleně proti mě.
"Ahoj." řekl bezmyšlenkovitě.
"Ahoj. Ehm... co ti je?"
"Přemýšlel jsem o tom klukovi... nepřijde mi jako člověk..."
"Tvrdohlavej je klidně jako dva dlaci." řekla jsem a usmála jsem se na něj. Doufala jsem, že mu to pozvedne náladu.
On se akorát ještě víc soustředil na chod vlastních myšlenek.
"Co když je to Démon a ještě něco? Něco co třeba neznáme?"
"Jestli je to Démon, tak zabíjení nechejte na mě." skusila jsem mu znovu zvednout náladu. Moc jsem nevnímala svůj neklid z toho kluka. Byl zvláštní. Ty jeho pronikavé modré oči. Ty jeho blonďaté vlasy. Jo... fakt vypadal jako kuře.

Přišli jsme k výtahu a nastoupili. Jela jsem v něm po třetí a jenom jednou jsem v něm stála a to mi bylo špatně i bez toho. Teď nic. Max si ostražitě prohlížel můj obličej. Když nezblednul, udělal zklamaný výraz.
"A jsme si kvit." řekla jsem a vyplázla na něj jazyk.

Vystoupili jsme dole a vyšli jsme z budovy. Rozhlédla jsem se kolem jestli tam není ten blonďák. Ukevilo se mi, že jsem ho nikde neviděla. Prošli jsme parkem mezi budovami, společně s velkým davem lidí co šli taky do školy. Prošli jsme šatnami a zamířili do chodby s učebnami. Nakonci chodby, byly dveře s nápisem Ředitelna. Vešli jsme do nich držíc se za ruce. Byla to prázdná kancelář se stolem a velkým křeslem.
Ve stěně byly zabudované poličky se složkami, plnými papírů a dveře oproti poličkám, vedly asi do kuchyňky. Někdo si tam právě ohříval vodu v konvici. Šlo to slyšet až sem. Na křesle seděl celekm mladý muž. Vlasy ještě měl a obličej nebyl tak vrásčitý jako u Viktora. Podíval se na nás a posunul si brýle na nose. Pečlivě si nás prohlédnul a pak řekl: "Na vás asi zavolám Viktora." řekl a bez dalšího slova odešel do vedlejší místnosti.
Pár vteřin na to přišel Viktor.
"Čauko." řekl beztarostně a posadil se s kávou na křeslo.
Trochu upil a položil ji na stůl. Vytáhl ze stolu nějaké papíry a podal je Maxovi.
"Máte tam rozvrh a jeden upravený sešit. Samozřejmě pro oba. Měli by jste být, skoro na všechny předměty ve stejné třídě s Charliem."
"Díky Viktore." řekl Max a odcházel.
"Nashle." řekla jsem a šla za ním.
"Elizabeth prosím počkej tady chvilku." zašeptal Viktor.
Otočila jsem se zpět na Viktora. Za Maxem se zabouchly dveře a já jsem leknutím nadkočila.
"Podej mi ruku." řekl a natáhl tu svoji. Přišla jsem k němu a položila jsem ji na tu jeho. Najednou se kolem mě objevili barvy. Barvy mé magie. To jsem věděla jistě. Převládala černá. To mě znejistilo. Viktor si je chvíli prohlížel a pak mě pustil.
"Si vyjímečná. Můžeš ovládat téměř všechny elemnty... a i temnotu." dodal po chvíli.
"K čemu je?"
"Můžeš s ní lépe určit nepřítelovi záměry. Když se budeš hodně soustředit ucítíš jeho pocity a to ti pomůže k odhadnutí jeho reakce."
"Dobře... můžu jít?"
"Ano, jistě." rozloučili jsme se a já jsem vyšla ze dveří.
"Páni to bylo úžasný!" řekl Max a podíval se na mě.
"Jak jsi to-"
"Přes Viktorovu mysl. Nejspíš si to v hlavě přehrával tak živě, abych to mohl vidět taky."
"Proč si tam nemohl zůstat, když ti to stejně ukázal?"
"Je to divný, ale když jeho schopnost vidí někdo, koho se nedotýká...no... okamžitě umře." povzbudivě se na mě usmál.
Pak mi strčil do ruky papír s rozvrhem a tenký sešit.
"Co je na tom sešitu tak zvláštního? Mě přijde obyčejný a malý." prohlížela jsem si ho kriticky.
"Jo je malej a obyčejnej, ale vejde se tam toho hodně. Když se na něj nikdo nedívá tak se změní vždycky na sešit do předmětu, který máš. Teď budem mít zemák."
Podívala jsem se jestli je sešit nadepsaný. Bylo na něm úhledným písmem napsáno Zeměpis Elizabeth Swan.
"Hústý." řekla jsem nakonec a zamířili jsme k učebně zemáku.