Mocná krev [DOKONČENO]

Piští jako holka...

"Sakra, to není dobrý." řekl Max a přestal mě lechtat. Chvíli jsem čekala, jestli k tomu ještě něco řekne. Velice mě zajímalo, proč přestal. Ozvalo se zaklepání. Max vstal a naznačil mi, ať zůstanu tady. Došel ke dveřím a otevřel je.

Hodláš tady pištět jako holka ještě dlouho?" ozval se známý hlas, ale já si ho nedokázala zařadit. Vzpomněla jsem si na Masona. Proměnil se ve vítr a nešel vidět. Zkusila jsem to se svou rukou.

"Jo. Problém?" odpověděl nezaujatě Max.

'Proměnit ve vítr. Proměnit ve vítr.' říkala jsem si dokola a ruka najednou zmizela. Zkusila jsem to celé znovu s celým tělem. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to povedlo, a tak jsem se přemístila do koupelny k rozbytému zrcadlu. Neviděla jsem se, a tak jsem pelášila ke dveřím, abych se konečně dozvěděla, s kým to mluví. Zastavila jsem se těsně za Maxem a dál už jsem se ani nepohla. Před ním stál ten kluk v černým z jídelny a pohled měl upřený na Maxe.

"Ještě něco?" vyhrkl na něj Max najednou a ten kluk jemně ucukl. Ušklíbl se a odešel pryč.

Zhmotnila jsem se za Maxem, který právě zavřel dveře.

"Co chtěl?" řekla jsem nahlas. Max uskočil dozadu a praštil se do dveří.

"Tohle už mi prosím nedělej." zasmál se a s úšklebkem se chytl za naraženou hlavu.

"To tě to tak moc bolelo?" zeptala jsem se smutným tónem.

Max se na mě usmál, přikývl a šli jsme si, teď už normálně, sednout na gauč. Televize byla pořád zapnutá, takže jsme si nemuseli dělat starosti se zapínáním. Seděli jsme tam a já se ho po chvíli zeptala: "Co si myslel?"

"Jeho myšlenky byli asi něco jako 'Teď jí nikdo nesmí zabít!'." řekl a podíval se na mě. Doufám, že jsem v tu chvíli nevypadala moc překvapeně.

"Buď tě mají chránit a nebo zabít... Pozitivní na tom je, že si prozatím můžeš vybrat." řekl a nasadil falešný úsměv.