Mocná krev [DOKONČENO]

Kdo to je???

Takovouhle otázku jsem fakt nečekala. Byla jsem z toho trochu zaskočená.

"Ehm... jak to myslíš?" vykoktala jsem nakonec ze sebe.

"No... máš velkou magickou energii, takže jsem myslel... no to je jedno. Promiň, že jsem se ptal" řekl nakonec a šel do svého domu.

Já jsem šla zas k tomu svému. Poslední zmínka o Maxově přítomnosti v domu vedle, bylo rázné zabouchnutí dveří. Přišla jsem k brance a podívala jsem se na svůj dům. Něco mi na něm nesedělo. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak mi to došlo. Byly zatažené žaluzie z přední strany domu. Tam je nikdy nezatahuju, někdo musí být nebo byl ještě uvnitř. Ale nejhorší na tom je, že zámek nevypadá požkozeně. Zalezla jsem teda do křoví vedle branky, a čekala jsem, jestli se něco bude dít. Seděla jsem tam asi dvě minuty a už už jsem chtěla vylézt. Začínala jsem si totiž myslet, že si jenom nepamatuju, že jsem je zatáhla. A třeba jenom zbytečně plaším. A jak jsem se zvedala, že vylezu, tak jsem se znova rychle posadila na zadek, protože se pohla klika u mých dveří. Dveře se pomalu a se známým zavrzáním otevřely. Ven vyšla nějaká žena. Měla dlouhé černé kudrnaté vlasy, malý nos a vražedný pohled, který jí vycházel z tmavých očí. Opatrně za sebou zavřela dveře a rozhlédla se. Obezřetně prozkoumala okolí a vyšla na chodník směrem k brance, kde jsem byla schovaná. Byla jsem jenom uzlíček nervů, jak moc jsem byla napjatá. Žena došla až k brance a natáhla ruku, aby ji otevřela. Zastavila se v půli pohybu a zase se rozhlédla. Nejdřív se její pohled zastavil na křoví, kde jsem byla schovaná, a potom na domě, kde bydlel Max. Ušklíbla se a rychle otevřela branku. Když vyšla, nechala ji pootevřenou a spěchala na druhou stranu ulice. V půlce silnice zmizela. Chvíli jsem na to vyjeveně zírala, ale potom jsem uslyšela zezadu rychle se blížící kroky. Byly čím dál rychlejší a rychle se přibližovaly. Neměla jsem sílu se za zvukem otočit. Byla jsem ze všeho tak zmatená, že mi bylo vlastně všechno jedno. Chtěla jsem se podívat na hodinky, ale neviděla jsem svoji ruku! Promnula jsem si oči a podívala jsem se znovu. Strašně se mi ulevilo, když jsem tam svoji ruku pohledem našla celou, z masa a kostí. Najednou kolem mě proběhl Max. Měl vystrašený pohled a pelášil k mým dveřím. Doběhl až ke dveřím a začal na ně bouchat.

"Elis?!" zařval vystrašeně.

Odvážila jsem se vylézt z křoví a vyjít na chodník.

"Pro tebe Elizabeth... pošuku" řekla jsem a snažila jsem se, abych vypadala naštvaně. Sice jsem vůbec nebyla naštvaná, ale chtěla jsem mu oplatit ty jeho výmysly.

Max se rozběhl mým směrem. Přiběhl ke mně a vzal mou hlavu něžně do svých teplých dlaní.

"Ty žiješ?" řekl se slzami v očích.

"Pokud vím, tak ano, žiju" řekla jsem zmateně. Tohle jsem od něj vážně nečekala.

"Já myslel, že jsi mrtvá! Přestal jsem slyšet tvoje myšlenky, a pak tady byla ta alchymistka a-" zarazil se. "To je jedno, pojď se mnou" řekl a táhl mě směrem k jeho domu.

Nemohla jsem dělat nic jiného než se nechat táhnout... moje tělo mě neposlouchalo. V půli cesty mezi našimi domy mě pustil a moje tělo šlo samo za ním. Nemohla jsem nic dělat. Max došel ke dveřím a rázně do nich kopl. Dveře vyletěly z pantů. Já vešla dovnitř, posadila se na křeslo v předsíni a Max mi luskl prsty před obličejem. Zavřela jsem oči a celý svět se ztratil.