Mocná krev [DOKONČENO]

Cvok má holku...

Probudila jsem se... ani nevím kde. Ležela jsem na posteli s neobvykle měkkým povlečením. Posadila jsem se a rozhlédla se po místnosti, ve které jsem ležela. Skříň v rohu místnosti byla převrácená, jinak bylo všechno jako u mě v pokoji. 'Co se stalo? To byl jen další sen?' pomyslela jsem si a protřela si oči. Rozhrnula jsem peřinu a roztáhla závěsy. Na sobě jsem měla oblečené to samé, jako v tom zvláštním snu, který skončil... ne nepamatuju se... Byla tam nějaká žena a... ten kluk, ... jak se to jmenoval...?

Max...? Jo, to bude ono. Ale proč jsem usínala v tomhle oblečení? Vstala jsem z postele a zadumaně přešla ke dveřím. Uslyšela jsem hlasy. Bylo mi to divné. Nikdo se mnou přece nebydlí...? Došla jsem až ke dveřím, ale pořád jsem nerozumněla, co ty hlasy říkají. Přitiskla jsem ucho na dveře a naslouchala.

"Myslíš si, že je to dobrý nápad?" ptal se nejistě ženský hlas.

"Ne není, ale co jsem měl dělat? ... mohla ji zabít!" řekl nervózně druhý mužský hlas. Připomínal trochu ten Maxův z mého snu...

A co když to nebyl sen, ale skutečnost? Ten strach, který jsem cítila v tom křoví, mi přišel skutečný...

"Víš, co by bylo ještě horší?" zeptal se rychle ženský hlas a já uslyšela kroky. "Kdyby nás poslouchala za dveřmi." Najednou se dveře rozrazily a já se rozplácla na chodbu.

"Vidíš! A tys říkal, že bude spát ještě tři hodiny!" řekla naštvaně brunetka co rozrazila dveře. Měla zmatené hnědé oči a malou pusu natřenou výraznou červenou rtěnkou. Na sobě měla volné, bílé tričko s nápisem LOVE a černé, uplé džíny. Celkem jí to slušelo, ale v obličeji vypadala utrápeně.

"Promiň, já jsem netušil, že se vzbudí tak brzo." řekl ten druhý hlas a zpoza rohu vyšel Max. Narovnala jsem se a stoupla si, abych byla na stejné úrovni jako oni.

"Co to má sakra znamenat?" zeptala jsem se a doufala, že mi to jeden z nich vysvětlí.

"Ehm... no víš..." začal Max a pak se na mě podíval, jestli náhodou nejsem připravená mu to zatrhnout. Když viděl, že ho hodlám poslouchat, začal vysvětlovat: "Tak jo začnem úplně odznova... Já se jmenuju Max Brown a tohle je Mikaela Garcia. Jsme mágové využívající elementy přírody. V 'našem' světě, je spousta démonů a dlaků, kteří poskytují pomoc, či nepřátelství nám a alchymistům. Alchymisté se snaží dosáhnout něčeho jako je osvícení a to tak, že chtějí zničit svět. Nyní objevili asi nějakou další relikvii, která by jim v tom mohla pomoct a znějakého důvodu asi chtějí tebe..." zarazil se a přemýšlel, jestli mi to má říct nebo nemá." Ten zbytek ti řeknu později. Každopádně teď jsi na bezpečném místě v naší základně plné spřátelených bytostí a mágů. Takže se nemáš čeho bát. Později tě možná naučím, jak používat magii, ale k tomu se musíš dokopat sama."

"To nemyslíš vážně?!" zařvala na něho Mikaela a se slzami v očích rozrazila vchodové dveře a odešla pryč.

"Co ji tak naštvalo?" zeptala jsem se.

"No... když někoho učíš používat magii tak, mezi lidmi dojde k takové zvláštní věci, proto jsem dodal, že se k tomu musíš dokopat sama" řekl Max se značným smutkem v hlase.

Já už se radši na nic neptala. Šla jsem se posadit do svého obýváku, abych to všechno mohla zpracovat. Místo toho, abych si sedla, jsem se zarazila hned po prvním kroku a zůstala stát se zvednutou nohou. Všechny pohovky byly převrácené, roztrhané a ostatní věci byly rozházené po místnosti, jako moje skříň v pokoji. Žaluzie byly pořád zatažené.

"Co se tady sakra stalo?" zeptala jsem se spíš sebe, než Maxe.

"Ta ženská co jsi ji viděla... Hledala tě a nebyla si jistá jestli, už používáš magii. Všechno důkladně prohledala." řekl Max a trochu se nad tím zasmál.

"Dobře... vysvětlíš mi prosim tě, to čtení myšlenek?"

Max chvíli váhal a pak začal: "Je to schopnost, se kterou se narodíš. Slyším myšlenky úplně všem až na..." hlas se mu začal najednou třást, až nakonec ze sebe nevykoktal vůbec nic.

"Až na...?" doufala jsem, že mu tímhle trochu pomůžu. Nechápala jsem, co je na tom tak strašného, nečíst jednomu jedinému tvorovi myšlenky.

"Až na tebe" řekl a podíval se mi do očí. "Víš, jak jsem se o tebe bál, když vyšla ta alchymistka z tvého domu?! Poslední tvá myšlenka byla... ne to nebyla myšlenka, to byl spíš pocit. Strach. Cítila jsi strach, a potom jsem tě už neslyšel. Myslel jsem, že jsi mrtvá...!" řekl a namířil si to ke dveřím.

"Počkej! Kam jdeš?." Řekla jsem hlasitěji než jsem chtěla.

"Musím se jít usmířit s Mikaelou. Není vhodný ti to takhle říkat, ale... je to moje holka" řekl nakonec a vyšel ven. Když za sebou zavřel dveře, otočila jsem se a šla si lehnout zpátky do postele. Sice jsem teď nějakou dobu spala, ale probudit se uprostřed noci ze snu, který nebyl snem, ale skutečností... to dá vašemu mozku přece jenom trošku zabrat. Došla jsem k posteli a s hlasitým žuchnutím jsem se na ni rozplácla.