Silver 2 (Daisuga) ✔

19.

Neměl jsem čas Sugawarovi vysvětlovat co se děje. Jestli mám pravdu v tom co si myslím, tak to že mu někdo zavolal ve stejnou chvíli jako mě zrovna na pracovní telefon, není náhoda. Už ze schodů jsem viděl otevřené dveře dokořán a strach mě naplnil na 100%. ,,Toru ?!" Zařval jsem, ale nepřišla mi žádná odezva. Zastavil jsem se v obýváku. ,,Toru ?! Nyoko ?!" Zakřičel jsem bezradně a už jsem se chtěl rozběhnout ven, uslyšel jsem ale tiché vzlyknutí. Podíval jsem se za gauč, kde se choulila rozklepaná Nyoko. ,,Zlato ? Proboha zlatíčko jsi v pořádku..." Hlesl jsem hned jak jsem k ní přiskočil a vtáhl jsem si jí do objetí. Začal jsem jí utišovat a hladit po stříbrných vláskách.

Když jsem se dostal z transu do kterého mě dostal Daichi, seběhl jsem za ním. Vstupní dveře byly otevřené a Daichi křičel jména dětí. Pohltila mě panika, co se to tu děje ? Doběhl jsem do obýváku kde se Daichi krčil za gaučem a držel v náručí naši dcerku. ,,K-Kde je Toru..." Řekl jsem nejistě a se strachem v očích jsem se podíval na mého přítele. ,,Bojím se že to vím ... Nyo... Co se tu stalo ? Kde je bráška ?" Zeptal se Nyoko a ona si setřela krokodýlí slzy. ,,K-Když jste o-odešli tak n-někdo otevřel d-dveře. M-Mířili na nás p-pistolema a pak v-vzali brášku a-a řekli že h-ho z-zabijí když b-budu dělat rámus ..." Zase se rozbrečela, ale to já taky. Složil jsem se na podlahu podél stěny, nevnímajíc okolí.

Stále s Nyoko v náručí jsem se rozeběhl s Sogawarovi. Z očí mu tekly slzy a měl mrtvý výraz. Přitáhl jsem si je k sobě oba. Všichni tři jsme tam seděli jako hramádky neštěstí. Musím něco udělat, musím ho zachránit. ,,Nyo, buď tu s mamkou, nikam nechoďte, ano ?" Nyoko kývla a ze mě si přelezla na Sugu. Když jsem se zvedal tak mě chytil za rukáv. ,,V-Volal mi t-ten chlap z toho ústavu...K-Kde je T-Toru..." Zašeptal tiše a z jeho hlasu bylo jasně slyšet že to poslední co chce slyšet je to co si myslí. ,,Bude v pořádku lásko, slíbil jsem že vás všechny ochráním a to taky udělám."

Takže je to pravda, popírá to co jsem řekl, takže ho unesl někdo z toho podělaného ústavu. Rozbrečel jsem se ještě víc a tiskl jsem k sobě Nyoko jako nějakého plyšáka. Daichi někam odběhl. Tože unesli malého je moje vina. Kdyby nebyl neko, nemuselo by se to stát, ale ne. Já musím být podělaný hybrid a on to musel schytat taky. Jsem furt jenom na obtíž, kdybych alespoň něco udělal, ale ne... Já se tu válím na podlaze, brečím víc než moje malá dcera a jsem nechutný usmrkanec co má jen se vším problém.

Venku jsem nenašel nikoho, ani nic podezřelého...jak jinak. Proč by se tu taky zdržovali dlouho, měli to perfektně načasované. Hned jsem vzal do ruky telefon a zavolal jsem na policii. ,,Dobrý den, tady policie-" ,,Ano ano já vím. U telefonu Daichi Sawamura. Potřebuju aby jste okamžitě poslali někoho na adresu #####, došlo tu k únosu malého dítěte !" ,,Dítěte ? Kdy ?" ,,Pár minut dozadu..." ,,Dobře, už k vám posílám auto. Jak k únosu došlo a je někdo zraněný ?" ,,Zraněný není nikdo, ale k únosu došlo během chvíle co jsem já a partner telefonovali a děti zůstali sami v obýváku." ,,Takže se k vám někdo vloupal ?" ,,Ano, očividně to bylo všechno naplánované." ,,Dobře, asi nevíte kdo to dítě unesl, že ?" Asi vím. Volal mi můj bývalý šéf, Kota Nara..."

***
Tak jo, nějaká ta další zápletka. Vydám vám hned další kapitolu, jelikož jich mám zase dvacet předepsaných a chci tuhle část trochu urychlit. Jinak jsem vám opravdu chtěla poděkovat za vaše ohlasy a jsem ráda že se vám příběh líbí ^^💕