Silver 2 (Daisuga) ✔

6.

Běžel jsem ulicí, vrážel do lidí, brečel, ale všechno mi to bylo jedno. V mojí hlavě byl nehorázný zmatek, který se nedal jen tak vypudit. Zastavil jsem až v nějakém parku, neznal jsem to tady. V téhle části města jsem nikdy nebyl. Moc lidí tu nebylo, což mi naprosto vyhovovalo. Došel jsem k nějakému místu kde byl krásný výhled na město. Sedl jsem si na okraj zídky a rozbrečel jsem se znovu. Podvádí mě ? To už mě nemiluje ? Nestačím mu ? Ale co děti.. Co když to mezi námi bude chtít skončit ?! Vyhodí mě ? Nahradí mě Kotou ? Proč mi to udělal...

Nevěděl jsem co dělat. Běžet za Sugawarou ? Zavolat mu ? Sednout si, nechat ho vypěnit a pak si promluvit... ,,Daichi už tu postáváš pět minut, pojď si sednout." Řekl Kota a já se jako pes posadil před něj. ,,Ten neko ti za to nestojí. Tebe osočuje za to že s nima netrávíš čas, ale sám se tahá s nějakou blondýnou ? Ts, vykašli se na něj. Máš na lepšího." Byl by vůbec schopný něco takového udělat ?...

*pohled Sakury*
Idiot. Opravdu nechápu jak se mohl takhle změnit. Daichi mě strašně zklamal. Jako, je pravda že my dva máme rozdílné názory celou dobu, ale tohle přehnal. ,,Dobrý den, neviděl jste tu běžet stříbrnovlasého neka ?" Zeptala jsem se dalšího kolemjdoucího, ale byl jen další z těch co řekl že neví. Sugawara mi totiž zdrhnul z dohledu. ,,Ehm... Já ho viděl." Hlesl tiše takový malý kluk, víc jak 14 let určitě neměl. ,,Opravdu ? Kam šel ?" ,,No, brečel a běžel směrem k parku..." ,,Děkuju moc." Řekla jsem a rozeběhla jsem se k nedalekému parčíku. Sugo kvůli tobě běhám a ještě k tomu v podpadcích, vidíš co dělám...

Prošla jsem snad celým parkem a nemohla jsem ho najít. Opět jsem se ptala kolemjdoucích jestli ho neviděli, ale odpovědi bývaly záporné. Tedy až na jednoho pejskaře který mi řekl, že kolem něj teď prošel. Podle jeho instrukcí jsem doběhl až k jakési vyhlídce, kde díky bohu seděl. ,,Sugo !" Zakřičela jsem abych si získala jeho pozornost a udýchaně jsem k němu doběhla. Oči měl zalité slzama a ocásek svěšený k zemi. Hned jsem si ho vtáhla do obětí. Opět se rozbrečel a víc se ke mě přitáhnul.

*opět Sugawara*

Když proběhla Sukura a vtáhla si mě do objetí, zase jsem se rozbrečel. Chovám se jako malé dítě, ale teď tu pro mě byla a já měl v sobě alespoň malinký pocit útěchy. Co když mě jednou opustí i ona ? Ne ! Teď ne... ,,Sugí, už bude dobře, ano ? Neplakej." Konejšila mě a hladila mě po hlavě. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo, i když mi to přípomínalo Daichiho. ,,Dneska budete spát u nás. Nyoko a Toru můžou spát s u Ami a ty si můžeš lehnout na gauč." ,,A-Ale Daichi.." ,,Daichi o tom ví, vmetla jsem mu to do tváře než jsem odešla. Teď se o něj nestarej, ano ?" Není to dobrý nápad, ale nic lepšího mě nenapadá, takže jsem jen rozklepaně souhlasil. ,,D-Děkuju, zase mi pomáháš j-já nevím c-co bych bez tebe  dělal." Fňuknul jsem jí do trička a setřel jsem si slzy. V tu chvíli pípnul Sakuře telefon. ,,To je Luk, už budou odcházet z hřiště. Půjdeme jim naproti, ano ?"

***
Kdo se stále nedokopal dokreslit ty dva malé andílky ? Ano... Já :)
Brzo to dokreslím... Slibuju :,D