Silver 2 (Daisuga) ✔

10.

To co psal mě celkem znervóznilo. Nikdy, opravdu nikdy jsem ho nezažil vypít víc jak pulitr piva. A stejně si většinou dává nealko. Nervózně jsem vytočil jeho číslo. Vzal to téměř okamžitě. ,,Daichi ? Co se stalo ? Není ti nic ? Ty jsi pil ? Kde teď jsi ?" Vyhrkl jsem rovnou několik otázek a prohrábl jsem si vlasy. ,,Možná maličko... Sugo já se chci moooc omluvit...ch-choval jsem se jako pitomec... Prosím kde jsi...?" Šlo slyšet že má rozklepaný hlas a že je někdy venku. ,,Jsem u Sakury, kde jsi ty ?" ,,Mmmmm...venku ..." ,,Sakra Daichi...trefíš na náměstí ?" ,,Hmmm... Asi jo..." ,,Dobře, potkáme se tam, jsem tam za chvilku ano ? Počkej tam na mě. Najdu si tě." Típl jsem hovor a vyběhl jsem do chodby. Hodil jsem na sebe teplou bundu a boty, na víc jsem nem čas.

Zadíval jsem se na svítící obrazovku kde na mě koukali Toru s Nyoko. Je to už strašně stará fotka. Celý vyklepaný jsem se rozešel směrem k náměstí, které odsud bylo asi pět minut, ale já to šel tam deset. Bože je mi zle. Chci vůbec aby mě viděl Suga v tomhle stavu ? To je jedno... Potřebuju ho vidět. Říct mu jak mě to všechno mrzí. Na to že je konec prázdnin tak je nechutná zima. Lituju toho že jsem od Koty vyběhl jen tak. Vždyt jsem tu jen v bačkorách, kalhotách a lehké košili. Konečně se mi podařilo dojít na liduprázdné náměstí. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a hlavu jsem si složil do dlaní. ,,Sugo..." Zahuhlal jsem do větru a snažil jsem se ignorovat tu nechutnou bolest hlavy.

Hned jak přijel taxík jsem řekl že potřebuju na náměstí. Pěšky je to cesta na půl hodiny, autem na deset minut když je silný provoz. Jelikož je ale večer, tak jsme téměř nikoho nepotkali. Na náměstí jsem rychle zaplatil, poděkoval a vyběhl pryč. Bylo tady šero, jelikož osvětlení tu bylo celkem na nic. Rozhlížel jsem se všude možně, ale nemohl jsem ho najít. Tedy až do chvíle než mi padl pohled na ruku sedící hromádku neštěstí za fontánou. Teď mi bylo jedno to co se stalo, šlo mi jen o to pochopit proč to udělal.

,,Daichiii !" Zvedl jsem hlavu tak abych viděl osobu co mě volala. Sugawara... Přišel. Opravdu přišel. ,,Sugo..." Řekl jsem tiše a postavil jsem se na nohy abych mu mohl jít naproti, ale to už byl u mě a skočil mi kolem krku. ,,Daichi proboha co tu děláš takhle pozdě, proč jsi pil ?! Co to máš na sobě, vždyť budeš nemocný... Na, vem si mojí bundu, rychle." Zase je to on kdo je ten starostlivý, ten kterému jde vždy první o ostatní a až pak o sebe. Místo toho abych cokoliv řekl, nebo udělal, jsem ho zvládl jen pevně sevřít v náručí. Sice jsem sotva stál, ale teď jsem potřeboval jen být s ním. ,,Promiň mi to Sugo. Byl jsem takový idiot. U-Už to nikdy neudělám. Slibuju. " Rozbečel jsem se mu do vlasů a jeho rozechvělý dech mi napověděl že k pláči taky nemá daleko. ,,Daichi... Prosím. Vyřešíme to doma, ano ?"