Silver 2 (Daisuga) ✔

24.

Celý den jsme byli doma a hráli různé hry malou. I tak jsem ale neustále hlídal telefon, vlastně stejně jako Daichi, aby jsme nepropásli hovor od policie. ,,Sugawaro, jdu objednat tu pizzu, jakou tedy chceš ?" ,,Asi tu salámovou, dáme si napůl, že Nyoko ?" ,,Jo !" Zajásala vesele a Daichi odešel do kuchyně zavolat do pizzerie. Kvůli tomu zmatku v posledni době tu nebylo zrovna moc věcí na vaření, takže jsme to vyřešili jednoduše. ,,Ha ! Vyhrála jsem !" Vyjekla Nyoko když odhodila poslední kartičku prší. ,,No jo no... Jsi moje šikulka." Zasmál jsem se a přitáhl jsem si jí do objetí kde jsem jí začal lochtat.

,, .... Ano, děkuji moc. Nashle." Rozloučil jsem se s tím chlápkem u kterého jsem objednával a telefon jsem si hodil do kapsy. Z obýváku se začal ozývat smích, takže jsem se vydal za těma dvěma. Brzo bude jedna... Říkali že nám dají vědět do dvanácti, moc se mi to nelíbí. ,,Tak co se to tady děje ?" Zasmál jsem se když jsem viděl bezbranou Nyoko ve spárech mého kocourka. ,,T-TATÍÍÍ P-OMHAHAHA-OOOC !" Vykoktala mezi smíchem a já se jen zaculil. ,,Tady to vypadá že nějaká princezna potřebuje zachránit..."
Přišel jsem k Sugovi a uvěznil jsem ho ve svém objetí, takže Nyoko mohla v klidu odejít. Všichni jsme se smáli a když Nyoko propadla dech, skočila k nám do objetí. ,,Chybí tu Toru..." Hlesla po chvíli a my dva jsme si jen povzdechli. ,,Je pravda že nám už měl dát někdo vědět..." Řekl Sugawara a já jen pokýval hlavou. ,,Co kdyby jsme tam zajeli na stanici ? Je možné že mají třeba špatné číslo, nebo něco takového."

S Daichiho návrhem jsem souhlasil. ,,Fajn, ale jel bych až po obědě.",,Tak to je jasný. Já si teda půjdu hodit sprchu. Kdyby přijel kurýr tak peněženku mám na stole v chodbě." Jen jsem kývl a Daichi pak odešel. ,,Co kdyby jsi si dneska vzala nějaké šatičky ? Ty co jsi dostala od babičky ti moc sluší." ,,Eeeee ? Ty růžový ? To se mi nechce.." Zabručela
a nafoukla tvářičky. Ts... Přísahám že i já jsem měl na sobě šaty dobrovolně víckrát než ona... A těžko říct jestli je to dobře...

***
Po obědě
***

Když jsme dojedli, oblékli se a měli jsme všechno připravené, nasedli jsme do Daichiho auta a vyjeli směrem k policii. Nebylo to daleko, ale všichni jsme byli nervózní. Asi po deseti minutách Daichi zaparkovoval kousíček od stanice a my jsme se vydali jejím směrem. Už z dálky blikala různá světla a před stanicí stálo několik policejních aut a dvě sanitky. Jen jsem se s obavou v očích podíval na Daichiho, který mi věnoval stejný pohled. Nyoko, kterou jsme oba drželi uprostřed se na nás podívala. ,,Tak jdeme ?" V tichosti jsme se rozešli. Ještě než jsme tam došli jsme mohli slyšet rozhovor dvou z policistů a já měl pocit že mě ta jedna sanitka rovnou naloží.
,,Toho malého postřelili, nepřežil to... Musíme to oznámit rodině." ,,Boudou zničení, prý to byl jediný syn." ,,Nemohli jsme už nic dělat, byla to přímá rána." ,,Bohužel... Jsem rád že tohle jim nemusím oznamovat já..."
Pohled se mi zamlžil. ,,D-Daichi...O-On je..." Dal jsem si ruku na pusu a pak se mi naprosto zatmělo před očima. Poslední co jsem vnímal byl výkřik mého jména.