Silver 2 (Daisuga) ✔

38.

Bylo půl deváté když jsme přišli do "domu". Slunce by měli zapadat kolem deváté a já bych ten západ chtěl stihnout, proto jsem je všechny tak hnal. ,,Daichi, jestli chceš na chvíli ven tak počkej až se převleču, už si vezmu něco teplejšího." Řekl Suga a šel se převléknout. Je pravda že se celkem ochladilo. ,,Dobře zlato... Děti, do pokoje." Vyhnal jsem je a sám jsem šel s nima. Kleknul jsem si před ně a oni si sedli na koberec. ,,Takže děcka. Opravdu vám věřím že to tady vydržíte, s mamkou budeme zpátky brzo. Nikam nechoďte, nic nezapalujte, ani nesahejte na nic co neznáte. Jestli bude všechno v pořádku tak vám prodloužím večerku až do půl desáté, ano ?" ,,Fajn !" ,,Jasný !" Řekli nadšeně a já se pousmál. ,,Tak si běžte hrát...Jo a neměl bych vám to říkat...ale v červeném batohu jsou schované sušenky, tak si balíček můžete vzít až odejdeme, jo ?" Mrknul jsem na ně a oni se poťouchle zaculili.

Vzal jsem si černé upnuté kalhoty a světle modrou košili na kterou jsem si hodil jen tak černou bundičku. Až taková zima není, ale tak nevím kam chce Daichi jít. Po chvíli přišel s úsměvem do pokoje a přitáhl si mě do polibku. ,,Sluší ti to, jenom se převléknu a můžeme vyrazit." ,,Děkuju... Jasný, s radostí počkám." Zasmál jsem se a sedl jsem si na postel kde jsem měl krásný výhled na něj. Za pár minutek už jsme se loučili s děckama a opouštěli náš dosavadní dům. ,,Hele, za chvíli bude zapadat slunce." Pousmál jsem se a chytil jsem Daichiho za ruku. ,,Jo, tak pojď, chci to stihnout." Zabručel a začal mě táhnout pryč od města, což mě překvapilo. ,,Myslel jsem že mi chceš něco ukázat ve městě..." ,,Ne tak docela, ale bude se ti tam líbit, to slibuju." Pousmál se a já šel s napětím vedle něj.

Bál jsem se že to před západem nestihnu, ale naštěstí jsme tam byli rychle. Oba jsme vyšli na jeden útes, ze kterého jsme měli výhled na celé městečko. Vypadalo to opravdu krásně. ,,Tady je to nádherný." Usmál se Suga a v očích se mu zalesklo. Podíval jsem se na slunce, které se pomalu blížilo do určitého bodu a nenápadně jsem si sáhl do kapsy, jestli tam ta krabička vůbec je. Byl by trapas kdybych ho požádal o ruku a neměl prsten, no ne ?

S úsměvem jsem pozoroval tu nádheru před námi a s Daichim vedle sebe. Byl tu krásný klid a kromě šumu listí a zpěvu ptáků nešlo slyšet téměř nic. Očkem jsem hodil po Daichim. Pohled měl zabodnutý v zemi a měl nervózní výraz ve tváři. ,,Daichi ? Jsi v pořádku ? Není ti třeba špatně ?" Podíval se na mě a usmál se. Pak se podíval na slunce které se zrovna dotklo horizontu. Chtěl jsem na to něco říct, ale v ten moment si klekl a chytil mi jednu ruku. ,,Sugawaro...Hodlám se tě na něco zeptat..."