Silver 2 (Daisuga) ✔

17.

Po náročném obědě a dvouhodinové procházce jsme jeli domů. Děti po chvíli v autě vytuhli a v autě bylo až na tiše puštěné písničky ticho. ,,Jsem rád že jste přijeli na to letiště." Řekl jsem po chvíli a s úsměvem v zrcátku sledoval ty dva. Jsou roztomilý. Toru je stejně jako my knihomol a naopak Nyoko je strašné šídlo, co na knížku nesáhne. Ani nevím po kom tu nenávist k učení má. ,,No jako, málem se nám to nepovedlo." Uchechtl se Daichi a já se na něj překvapeně podíval. ,,Proč ?" ,,Protože mi rodiče nechtěli předat děti. Od mamky jsem normálně dostal facku." Usmál se a já si v tu chvíli připadal trochu špatně. ,,To se omlouvám, nebyl čas jim vysvětlit jak to vlastně dopadlo ..."

Položil jsem mu ruku na stehno. ,,Stejně jsem si jí zasloužil, takže je to jedno. Navíc... Teď už je všechno vyřešené. Toru mě taky stihl seřvat za to že jsem tě zase rozbrečel a od Nyoko jsem dostal kopanec do lýtka, takže mám pocit že jsem to nejlépe schytal od tebe." Uchechtl jsem se a rychle jsem pohledem sjel ty dvě mrňata. Suga se zasmál. ,,No vidíš... Ale i tak se omlouvám. Kdybych nedělal zbytečný povyk, bylo by to v pohodě." Chudák Suga to zase hází na sebe. Jelikož jsem už viděl sjezd z dálnice, pohladil jsem ho po vlasech a opět jsem položil ruku na řadící páku. ,,Nedávej si to prosím za vinu. Ty jsi ten poslední člověk co by se měl obviňovat za mé chování." Řekl jsem tiše a věnoval jsem se provozu.

Chvíli jsme si povídali, ale já pak vytuhl. Jsem příšerný parťák na cesty, vím to o sobě. Vzbudila mě až Nyoko před domem. ,,Tak vstávej, nebo tě tu táta nechá." ,,Jo jo.. Už jdu." Zabrblal jsem rozespale a vylezl jsem z auta. ,,Daichi mám ještě něco vzít ?" ,,Ne zlato, tohle je poslední." Jen jsem kývl a vzal jsem si do náruče svou dcerku. ,,Mami ? Už ti říkal táta o tom překvapení ?" ,,Jakém překvapení ?" Nyoko se uchechtla a zavrtala mi hlavu do ramene. ,,Ale žádné, říkal že ti to řekne sám." Zabreptala, ale to už jsme šli všichni dovnitř.  ,,Daichi ? Ty jsi uklízel ?" Zeptal jsem se nevěřícně při pohledu na podlahu. ,,Jo. Jsem rád že jsi to poznal." Usmál se pyšně a já se zasmál s ním. ,,Ani bych to nepoznal, jelikož když jsem odjížděl tak bylo čisto, ale já když vytírám tak po sobě vždy vrátím ten koberec na správné místo." S úšklebkem jsem ukázal na menší černý kobereček hozený na skříni. Daichiho hrdý výraz opadl a položil koberec tam kam patří. Aby se necítil uraženě tak jsem ho zezadu objemul a líbnul jsem ho na krk. ,,Ale i tak děkuju, jsi úžasný."