Silver 2 (Daisuga) ✔

39.

Chtěl jsem na to něco říct, ale v ten moment si klekl a chytil mi jednu ruku. ,,Sugawaro...Hodlám se tě na něco zeptat..." Těch pár slov, tahle situace, tohle místo...všechno mi to došlo až teď. ,,Sugo, před několika lety jsem poznal tu nejúžasnější, nejmilejší a nejkrásnější osobu na celém světě. I přes všechny mé nedostatky a chyby jsi si vždycky vybral mě. Dal jsi mi naději, štěstí, lásku a dvě úžasné děti, které miluju stejně jako tebe. Snažím se ti to opakovat stále dokola, ale miluju tě, miluju tě víc než cokoliv, nebo kohokoliv jiného. Proto tě teď žádám...Pojďme udělat další krok a posunout se dál, přijmeš můj prsten a vezmeš si mě ?" Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Bylo to tak krásně řečeno, že jsem se nezmohl na víc než tiché "ano" a skočil jsem mu do náruče.

Jakmile jsem se vyslovil, nervozita mě totálně přepadla, jelikož na mě jen udiveně koukal. Pak se ale usmál a začal brečet. S tichým ano mi skočil kolem krku a všechno to ze mě opadlo. Ten strach, stres, věčné plánování a únavné skrývání před Sugou aby nic nezjistil. Téměř všechno je to pryč. Přitáhl jsem si ho do procítěného polibku a v objetí jsme spolu zůstali další hodinu. Samozřejmě si hned nasadil prstýnek a nemohl jsem si nevšimnout jak po něm furt s úsměvem pokukuje. Byl jsem nadšený že se mu líbí a ještě nadšenější že vůbec souhlasil. Prožili jsme si toho spolu hodně, jsem mu vděčný za všechno co mám. On a děti jsou všechno co mám.

Nemohl jsem tomu uvěřit, prostě to nešlo. Neustále jsem se koukal na naše propletené prsty, na kterých měl každý z nás stříbrný prsten. Bylo to kouzelné. Nikdy v životě bych tohle do něj řekl. Bylo to víc než perfektní. ,,Daichi ? Jak dlouho jsi si plánoval ten proslov ?" Ušklíbl jsem se a on se podrbal na zátylku. ,,Asi dva týdny...Vlastně ještě v letadle když jsi usnul jsem to trochu upravoval. Furt jsem s tím nebyl spokojený... Řekl jsem něco špatně ?" Tiše jsem se zasmál a dal jsem mu pusu na tvář. ,,Ne, všechno bylo perfektní." Ještě chvíli jsme tam tak seděli, ale pak už začalo silně foukat a dostavila se zima. Proto jsme se, ruku v ruce, přesunuli do našeho provizorního domova. Nyoko a Toru usnuli na gauči, což se nedivím, jelikož bylo skoro jedenáct. Já vzal Nyoko a Torua si vzal do náruče Daichi. Přesunuli jsme je do postýlek a pak jsme po nich začali uklízet ten bordel. ,,Sugo ? Co si hodit společnou vanu ?" Zaculil se Daichi a já se jen uchechtl. ,,Nemám s tím problém..." Daichi mě rychle políbil a odešel napouštět již zmíněnou vanu. Dnešek nemůže být lepší.