Silver 2 (Daisuga) ✔

36.

Přesuneme se časem na druhý den. I přes Sugawarovo panikaření se rodince povedlo dostat se včas na letiště a bez problémů prošli i kontrolami. Zatímco byl Suga z letu naprosto vyklepaný, i když ho téměř celý prospal, ostatní si ho nesmírně užili. V letadle bylo opravdu jen pár lidí a většina z nich byli studenti, kteří se vraceli domů na prázdniny. Po zdlouhavé cestě prošli menším letištěm, vzali si věci a pak vyšli ven. Sugawara se hned svalil do trávy, létání mu opravdu nedělá dobře.

Zem, tráva, čerstvý vzduch...KONEČNĚ. Myslel jsem že umřu. ,,Sugí...V pořádku ?" Zeptal se ustaraně Daichi a kleknul si vedle mě. Můj žaludek byl stále jako na vodě a to jsme z letadla venku dobrou hodinu. Děti kolem nás poskakovali a nadšeně si mezi sebou něco říkali, ale jediné co jsem vnímal byla Daichiho ruka na mé tváři. ,,Už jsme tady zlato, všechno je v pohodě." Pousmál se a já se posadil. Už odsud byl výhled úžasný, to nepopírám, ale ta cesta... Fuj. ,,Mami, tati ! Hele, ten kamínek je namalovaný." Nyoko donesla pomalovaný kamínek. ,,To je hezký... Teď by jsi ho měla správně vzít a donést o nějaký ten kousek dál." ,,Ale proč ?" ,,Je to taková hra. Záleží na tom kam až se ten kamínek podívá." Dořekl místo mě Daichi a já se o něj s kývnutím opřel. Nyoko něco zabrblala a odběhla zpátky za Toruem.

,,Zlato zavolám nám auto a pojedeme, ano ?" Řekl jsem s úsměvem a vtiskl jsem mu pusu do vlasů. ,,Dobře.." kývl, ale očima sledoval děti. Toru se zrovna snažil chytit motýla, bylo to vtipné. Na telefonu jsem našel předem uložené číslo taxislužby, je jediná ve městě, takže nebyl problém to najít, a rovnou jsem mu zavolal. My máme namířeno do města Andorra la Vella. To je hlavní město tohoto státu. Tohle letiště je totiž trochu z ruky, ale do města je to stejně deset minut autem. Mluvil jsem anglicky, sice se tady mluví hlavně francouzsky a španělsky...Ještě aby ne když leží hned mezi těma dvěma, ale anglicky se dorozumíte všude...téměř. Ten chlápek očividně chápal že jsme na letišti a řekl že tu bude za pár minut. Na to že je tak sedm večer je tu teplo a světlo, což mě dost překvapilo.

Dál jsem se opíral o Daichiho a kolem jeho ruky jsem si obmotal ocas. Bylo mi jedno že se tu válíme v trávě, bylo mi tu hezky. Po chvíli přijelo auto a z něj vylezl takový snědý chlápek asi v našem věku. Pomohl nám dát tašky do auta a s Daichim začal řešit kam chceme jet. Jeho angličtina byla sice slabší, ale nějakým krásným způsobem si rozuměli. Já, Toru a Nyoko jsme si sedli na zadní sedačky a Daichi seděl ve předu. Projížděli jsme opravdu krásnou krajinou, sice tu není moře, ale zdobilo to tu obří jezero mezi horama. Vypadalo to opravdu krásně. Zanedlouho jsme stáli u takového menšího dvoupatrového baráčku. Daichi zaplatil a s taškami jsme se přesunuli dovnitř. Co mi Daichi vysvětlil, tak v tomhle "apartmá" dole bydlí starší pár a celé horní patro je jakoby naše. Což bylo opravdu skvělé. Byla tam ložnice, jeden pokoj (do kterého šli prcci), koupelna a malá kuchyň spojená s obýváčkem. Prostě všechno co potřebujete na jednom místě.