Silver 2 (Daisuga) ✔

11.

Probrala mě strašná bolest hlavy a prudký nával světla. Když jsem otevřel oči a trochu jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že jsem doma. Jak jsem se sem dostal si nepamatuju. Vím ze včerejška jen nějaké útržky. Bolestivě jsem se chytil za hlavu a pomalu jsem se posadil. Ležel jsem převlečený na gauči. Na stole byla sklenička s vodou a prášek hned vedle. Hned jsem ten prášek spolkl a vypil celou sklenku. Nenávidím chlast. Špatně od žaludku mi kupodivu nebylo, takže jsem jen seděl a snažil jsem se urovnat myšlenky. V tu chvíli mi došlo jaké je tu nezvyklé ticho. Hodiny ukazující jednu odpoledne mi říkaly, že je nemožné aby tu někdo spal. ,,S-Sugawaro ?" Zachraptěl jsem do domu, ale všude bylo mrtvo.

Děti jsou u babičky, se Sakurou mám všechno vyříkané... Dejme tomu, a Zukovo veterinární prohlídka dopadla taky dobře. Teď už jen čelit tomu spícímu problému. Odemkl jsem dveře do domu a hned jsem otevřel přepravku ze které vylezl náš nevděčný kocourek. ,,No co na mě tak koukáš." Uchechtl jsem se na kocoura a podrbal jsem ho mezi ušima. V klidu jsem zavřel dveře a sundal jsem ze sebe potřebné věci. Pak už jsem jen přešel do obýváku, kde na mě vrhl ublížený pohled Daichi. Nastalo mezi námi trapné ticho. ,,...Jak se cítíš ? Není ti špatně ?"

,,Jde to..." Řekl jsem nejistě a podrbal jsem Zuka co se snažil o mou pozornost. ,,Sugo já-" ,,Daichi, jestli o tom co se včera stalo chceš mluvit, počkej prosím až uklidím nákup." Jen jsem tiše kývl. Nechci ho naštvat ještě víc. Opět jsem si složil hlavu do dlaní a vydechl přebytečný vzduch.

Sakra...rád bych se choval tak aby ho hnaly výčitky, ale ono to nejde. Nechci aby se trápil. Nedokážu na něj být naštvaný... Uklidil jsem všechen nákup co jsem po cestě koupil a oboum jsem nám udělal čaj. Mě ovocný a jemu nějaký bylinkový. Za chvíli už jsem si to kráčel k němu. On se na gauči trochu posunul abych měl místo a já se s povzdechnutím posadil. ,,Děkuju... Kde jsou vůbec děti ?" Řekl po chvilce a já se na něj podíval. On stáčel pohled na svá kolena. ,,U vašich. A taky tam pár dní zůstanou." Až teď se na mě podíval. ,,P-Proč ?" ,,Protože já zítra ráno odjíždím na veletrh a ty budeš v práci. Říkal jsem ti o tom."

Pamatuju si na to. Chtěl po mě abych je pohlídal, ale já ho seřval s tím že na takové věci nemám čas. Bylo mi zle sám ze sebe. ,,S-Sugawaro... Chtěl bych se ti omluvit. Za všechno. Úplně všechno co jsem ti kdy údělal." ,,Mě se neomlouvej. Vysvětli to dětem." Řekl smutně a já se jen rozklepaně napnul. ,,A-Ale k těm jsem nebyl tak zlý. Nekřičel jsem na ně, nechoval jsem se k nim tak jako k tobě..." ,,Daichi, ale já jsem dospělý. Já chápal proč jsi stále pryč. Ale vysvětluj malým dětem že jsi moc zaměstnáný na to, aby si je nemohl uložit do postele, nebo s nima posnídat. Sakra Daichi jsi jejich táta. Žili s tím že jsi pro ně to nejdůležitější na světě, ale poslední dobou tě neviděli jinak než na fotce, nebo když jsme se hádali." Vyřkl Suga a oboum se nám nahrnuly slzy do očí. Má pravdu. Se vším má pravdu. Vždyť oni tři jsou to jediné co jsem kdy potřeboval a já byl slepý idiot.