Silver 2 (Daisuga) ✔

35.

Hned ráno jsme oznámili dětem že se pojede na dovolenou, z čehož byli oba nadšení. Já hned po snídani zavolal Olivii, jestli je opravdu všechno zařízeno a jestli se nic neděje. Se vším souhlasila a ještě měla poznámku o tom, že se nemám zbytečně stresovat. Jenže Daichi to vymyslel všechno tak narychlo... ,,Daichi sbaleno tedy máme všichni všechno ? O Zuka bude postaráno ? Jsi si jistý že i tam je všechno zařízeno ?" Daichi se zasmál a všechno mi odkýval.

Sugawara si všechno komplikuje, ale tak chápu to. Vždycky má všechno pod kontrolou a najednou na něj vybalím že druhý den odlétáme. ,,Ničeho se neboj, ano zlato ? Doma budu kolem sedmé, tak na mě nečekejte s večeří." Přitáhl jsem si ho do polibku a pak jsem se ještě rychle běžel rozloučit s prckama. Cestou jsem ještě podrbal Zuka a vyběhl jsem ven. Cesta autem probíhala v klidu, takže jsem byl za hoďku v práci.

Byl jsem stejně jako na trní. Děti jsem v sedm odvezl do školy a do školky, a pak jsem jel rovnou domů. Zavolal jsem Sakuře, jelikož podle toho co říkal Daichi, v tom má prsty i ona. Po nějaké té chvíli vyzvánění mi to vzala. ,,Sakuro ?" ,,Aaaahoj Sugo. Jak se máš ?" ,,Sakuro nechceš mi náhodou říct něco o té "dovolené" ?" ,,Ehm...ne ?" ,,Saki !" ,,No jo no. Však ono to mělo být překvapení. Navíc ty by jsi zbytečně stresoval." ,,Co s tím všichni máte ? Já nestresuju !" ,,Sugawaro...Vsadím se že když ti to včera Daichi řekl tak jsi hned začal plašit s prací, balením, Zukem a tak dále. A neříkej mi že ne, protože tě znám jako vlastní boty." Na to jsem jí neměl co říct. Možná... Maličko plaším, ale opravdu jen maličko.

Práce šla skvěle, navíc dneska končím dřív, což je paráda. Ještě se musím stejně stavit u našich. Mám tam takovou jednu věcičku kterou před Sugou už nějakou dobu schovávám a konečně to využiju. Strašně se na to teším. Hotýlek který jsem nám vybral, je spíš takový rodinný baráček. Našel jsem že ho tam nějaký starý pár pronajímá a všechno jsem s nima domluvil. Andorra je maličká, ale zase je to nádherné místo. Sugawara si musí odpočinout, je toho na něj teď moc a já mu ten odpočinek hodlám dopřát. Jelikož tam není žádné velké letiště, poletíme takovým menším letadýlkem. Myslím že maximální počet cestujících bylo něco kolem šedesáti, což je fakt málo. I tak jsem ale doufal, že mi můj hlavni plán vyjde, protože jestli ne... Nejen že se mi to pěkně prodraží, ale hlavně nevím co bych na místě dělal. Stále se toho bojím, ale doufám ... Ne ... Věřím tomu že to bude v pohodě.

Stejně mi to nedalo a musel jsem překontrolovat všechny věci. Co kdyby Daichi zapomněl na něco důležitého... Ale ten parchant to prostě musel schovat na nejvyšší místa v domě že ano... Ts... Nejsem o moc menší než on, ale stání na rozvyklané židli není nic pro mě. Celkové výšky nemám rád. Lety vždycky prospím, jelikož mi to nedělá dobře. A letět takový kus ? Já se zblázním. Navíc to bude první let prcků. Vždy jsme někam jezdili autem, maximálně vlakem. Co když jim bude špatně ? Co když se ztratí na letišti ?! Musím udělat cedulky...A Daichi nepodepsal zavazadla...Co když se nám tašky někde ztratí a my budeme bez věcí ?! (Osobní zkušenost autorky :) ) Letadlo může mít závadu ... Co když budeme několik hodin trčet na letišti, nebo ještě hůř... Co když to letadlo spadne ?! Nikam nechci...