Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola první | Vítejte mezi námi

Zírala na ty velké, vysoké dveře, ozdobené pozlaceným Vánočním věncem. V rukou nádobu s domácím cukrovím, ve tváři nejistotu. Jinak vždy rozverné kudrliny měla dnes úhledně vyžehlené, prameny dlouhých blond vlasů se jen leskly. Pořád se přes tu změnu barvy nemohla přenést. Každé ráno se u zrcadla znovu a zase děsila svého zjevu. Musíš být blond, na rodiče to udělá lepší dojem, zněl jí v hlavě Dracův hlas. Pravda. Nedalo se s tím nic dělat. Tiše si povzdechla a zavřela oči, konečně sahajíc po zvonku, umístěném v hlavě železného hada s otevřenou tlamou. I dál nemohla uvěřit, že vážně stála právě tady a chystala se udělat to, co se chystala udělat.

Dveře, vedoucí dovnitř rozložitého Malfoyovic sídla, se tiše otevřely. Domácí skřítek si ji malý moment kriticky prohlížel.

„Je tady Hermiona, pane!" zakřičel nakonec dovnitř domu a znovu se ohlédl k ní, „vítejte mezi námi."

Dracovi to netrvalo dlouho – pohotově přiběhl ke vchodu a s úsměvem zatáhl dívku dovnitř: „Mio! Co ti tak trvalo?"

V tak dobré náladě ho neviděla už dlouho. Asi za to nejspíš mohly Vánoce spolu s její přítomností. Byl velmi slušně oblečený, načesaný. A hleděl na ni s neskrývaným nadšením. Cítila se až provinile, že jeho city nedokázala opětovat tak, jak mu slibovala. Snažila se už pár týdnů, hrála to obstojně a myslela, že o tom po čase přesvědčí i samu sebe, ale bohužel. Skutečná láska se nedala vynutit, ač Draco na tohle měl jiný názor. Podle něj si časem prostě musela zvyknout.

Z přemýšlení Hermionu vytrhlo, jak ji chytil za ruku. Musela odpovědět a přestat toužit odtamtud sprostě utéct.

Z povinnosti úsměv opětovala: „Ahoj, Draco. Přinesla jsem cukroví. Víš, vážně... vážně mi budeš celý večer říkat Mio? "

Nebral si servítky; kolem nikde nikdo, tak ji chytil za pas a přitáhl si její drobné tělo ke svému. Dýchnul jí na krk, užíval si vůně sladkého parfému. Dlouho se neviděli. Ještěže nezahlédl, jak se Hermiona znechuceně oklepala. Nechtěně, ale přeci.

„Už jsme o tom přeci mluvili, Mio. Jmenuješ se Mia, Mia Lavender. Aby moji rodiče nepojali podezření, že jsi Grangerová. Vaši rodinu sice neznají, ale jeden nikdy neví. Pamatuješ si všechno o své nové identitě, viď?" šeptal, stále s úsměvem a doměním, že se to Hermioně určitě líbí.

Dívka nervózně zamrkala a pokusila se znít podobně mile jako on: „Jasně, Draco. To víš, že jo."

„Zapomeň na Grangerovou. Teď jsi něco víc. Jedna z nás."

Hleděli si zpříma do očí. Rychle pokývla hlavou a nakročila směrem ke kuchyni, aby předešla tomu, že mezi nimi hned dojde k čemukoliv dalšímu. Potřebovala si nejprve znovu zvyknout. Zase se s Dracem vidět po několika týdnech bylo náročné.

„Tak půjdeme, zlato?" nasadila ten nejfalešnější, ale zároveň nejsladší úsměv, aby zakryla nejistotu.

Tomu nedokázal oponovat. Společně se vydali vstříc Dracovým rodičům a jejich dnešním hostům. Vždy slavili Vánoce ve velkých skupinách, společně s ostatními čistokrevnými kouzelníky. Hermiona až užasle hleděla všude kolem, prohlížela si vysoký, zdobený strop a malby, pověšené na stěnách.

Stejně tak ji předtím zaujalo široké schodiště hned u předsíně. Sice čekala krásný, drahý dům, ovšem na tohle se připravit nedalo. Podobně co na ona bohatě zdobená, téměř všudypřítomná zrcadla, obkládaná jistě pravým zlatem a osvícená svíčkami. Skoro, jako kdyby tu kdosi toužil sledovat každý hostův krok. Blondýnka kolem nich jen rychle proběhla, nezastavovala. Neměla z nich dobrý pocit.