Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá čtvrtá | Když konec znamená začátek

Ucítila doteky. Nějakým způsobem, díky instinktům, věděla, že se jednalo o Draca. Pevně stiskl její ruku jakmile si všiml, že začínala jevit známky života. Zkusila nadechnout doušek vzduchu – to opakovala několikrát, dokud si nebyla zcela jistá, že nabrala plné vědomí. Opravdu žila. Sama tomu nemohla uvěřit. Po těch mnoha dnech, strávených v nekončící temnotě, se vrátila zpět do svého těla.

„Draco?" zašeptala. On jediný jí teď skutečně zajímal. 

„Panebože, Hermiono... jsi v pořádku!"

Na moment jí položil hlavu na rameno, skutečně vděčný. Tiše děkoval samotnému Merlinovi.

„Jsi v pořádku," opakoval šťastně, „jsi tady s námi. Konečně."

„A... kde jsem byla?"

Nikdo neodpovídal. Proto zkusila otevřít oči. Jistě se nacházeli uvnitř Malfoyovic panství, to poznala podle drahých, zdobených stropů. Ovšem, v téhle mistnosti se vyskytla poprvé. Zkusila zvednout pravou ruku a posadit se, to nešlo; ne ani tak kvůli bolestem, ale protože ji vyděsil pohled na svou kůži. Po hrozivém mučení, které jí způsobila Bellatrix, měla spousty popálenin a malých řezných ranek. Vypadaly jak od žiletky nebo hodně úzkého, ostrého nožíku. Spolu s pohledem na ně se vracely i vzpomínky. Dech jí zrychlil.

Draco chytil dívku za obě ramena a přitiskl si ji k sobě, spolu s tím její tělo opatrně posadil. Neměla slov. Ještě plně nevnímala okolí, kdyby ano, určitě by se totiž nezajímala jen o ty ranky.

„Tolik to nebolí, jen to vypadá strašně," šeptala, hlas ještě zastřený vyčerpáním, „kde to jsme? A co je vůbec za den?"

Pohlédla na něj, v očích zoufalství. Ve tváři blonďáka se však již nezračila hrůza, ani strach, spíš určitá nejistota. Musel něco skrývat nebo vědět o něčem, o čem Hermiona ne. Seděli na rudě červené gauči. Ozařovaly je desítky kolem poletujících svící, místnost byla dlouhá a rozložitá, docela nyní připomínala velký sál v Bradavicích. Dívka nepouštěla ruku svého snoubence; měla pořád strach. Snažila se vybavit si, k čemu došlo v těch posledních sekundách, než nastala temnota. Zemřel snad někdo? Kam zmizel Voldemort? Nevzpomínala si však na nic.

„Už nemusíš mít strach. Jen," povzdechl si Draco, „potřebuješ vědět pár věcí."

„Pár věcí?"

Mlčel, celý pobledlý. Podíval se kamsi do prostoru a donutil tím k tomu i ji. Předtím se vylekala hloupých jizviček, modřinek a popálenin na rukou – ovšem tohle, to s tím srovnat rozhodně nemohla. To byl jiný level. Aniž by to vnímala, její dlaně začaly bez varování hřát. Tělo chystalo útok.

Téměř všichni Voldemortovi Smrtijedi stáli pouhých pár metrů od nich, seřazení tak, aby jste každému viděli do tváři a mohli si ho pomyslně připočíst coby přítomného. Přesně takto je občas přepočítával i samotný Pán zla. Na sobě stále ony černé hábity, kousek napravo stál i profesor Snape. Chyběla Bellatrix, to Hermiona poznala hned.

„Draco! Braň se!" vřískla, načež vstala ze sedačky a v dlaních utvořila ohnivou kouli, připravená ji vrhnout co nejdál.

„Ne! Už nejsou nebezpeční! Alespoň pro tebe ne."

Chytil dívku za rameno a zatáhl ji zpět. Spražila ho velice nechápavým pohledem. Podívala se zpět, pořád tam stáli. Bez hnutí. Působili jako děsivé sochy.

Blondýnka se zamračila: „O co tady jde?"

„Máme dopis, který si musíš přečíst. Předali ho mému otci a ten ti ho plánoval dát, jen nevím, proč to neudělal dřív."