Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá druhá | Temnota

DISCLAIMER: Jsou zde opět patrné silné změny v kánonu.

***

Držela se, aby se před Luciusem znovu nerozplakala. Nechtěla být slabá. Mohla litovat čeho chtěla, ale nic už vrátit nemohla. Sice proklínala svůj osud, to však nic neřešilo. Musela zatnout zuby a vše přijmout.

Suterén opustila beze slova. Připadalo jí, že nebylo nic, co by Lucius ještě nevěděl. Nesměli spolu zůstávat dlouho, neprospívalo to ani jednomu z nich. Trochu ji zabolelo pustit jeho ruku a opravdu odejít, jakkoliv divné to jejímu rozumu připadalo – ale udělala to. Upřednostňovala Draca. Studeně se k muži otočila zády a odkráčela.

Jak procházela temnými chodbami, jako kdyby cítila přítomnost Pána zla v každém, zpropadeném metru tohoto rozlehlého panství. Vznášel se vzduchem, krvácel skrze zdi a spolu s hadím syčením, chronicky vycházejícím odnikud, přinášel on divný chlad, na který jste tu mohli narazit téměř všude. Navázala na něj spojení, proto to cítila. Pokud takhle žil Lucius každičký den, přestávala se divit, že pil.

Vnitřní síla jí nevydržela dlouho. Jakmile uviděla Draca, celého zbledlého, postávajícího u postele v jejich pokoji a pohlédla mu z očí do očí, slzy se rychle vrátily. A tentokrát nejen ony; pamatovala si, že ji musel chytat, aby neupadla. Skončili spolu na zemi, tiskl si Hermionu k sobě. Snažil se uklidnit jak sebe, tak i ji. Měla záchvat paniky, cosi jako psychické zhroucení. Kdo by neměl.

„Ochráním tě, ať už přijde cokoliv," opakoval pořád dokola.

Nemluvila. Jen ho objímala a užívala si jeho přítomnosti. Draco tušil, že se viděla s Luciusem, že asi slyšela, o čem mluvili. Nezáleželo mu na tom. Stejně už bylo všechno jedno. Sám se snažil si v hlavě srovnat, o co tady vlastně šlo. Nedokázal by jí teď cokoliv vyčítat.

***

Nikdo jim nic neřekl. Brzy ráno je vzbudil domácí skřítek. Usnuli spolu na sedačce, popravdě neměli ponětí, jak se tam dostali.

Dole, v hlavním sále, čekaly čtyři postarší ženy. S přísnými výrazy ihned přišly blíž a dotáhly Hermionu doprostřed místnosti. Nesly s sebou spoustu potřeb pro šití, včetně krejčovských metrů. Nečekaly dlouho, okamžitě nimi vzaly dívce míry. Na celou věc dohlížel Lucius, i se svou tmavou ranní kávou a unaveným výrazem. Jak Draco, tak i blondýnka na něj vrhli nechápavé pohledy.

„Jednám na příkaz," oznámil stroze, „musíš mít speciální šaty. Neptej se proč, nevím to. A upřímně... se bojím odhadovat."

Nikdy neměla šaty na míru. S Dracem o svatbě zatím nemluvili, ale byla si jistá, že i tam by jí nechali ušít něco nádherného. Teď už nevěřila, že se toho mohla dožít. Kdyby nešlo o přípravu šatů k setkání s Pánem zla, tak by jí tohle i těšilo.

***

Hluboká noc bohužel nastala rychleji, než čekali. Celý den strávila v pokoji spolu s Dracem. Oba svou tichostí a bledostí připomínali dva vězně, kteří měli jít na popravu. Hermiona občas hleděla z okna a myslela na Rona, i Harryho a zbytek přátel z Bradavic. Tolik se tam toužila ještě někdy vrátit. Chtěla zažít další zimu a hrdě se stát paní Malfoyovou. Nyní už ano. Byla přeci příliš mladá na smrt. Chvílemi proklínala svou vrozenou magii. Nebýt té, nikdy by jí tohle nepotkalo.

Draca povolali do hlavního sálu dřív. Ji tam měl dovést domácí skřítek. Když se to dozvěděla, akorát to v ní vzbudilo horší nevolnost. Ta představa, že bude muset kráčet vstříc samotnému Voldemortovi naprosto sama.