Mudlovská šmejdko, říkali jí. Byla šikanovaná. V sebeobraně jednomu z těch ubohých pitomečků ublížila - hrozilo jí vyloučení. Nikdy by nečekala, že to bude právě Draco Malfoy, kdo zachraní její záda. Nedělal to však nezištně; něco za to chtěl. A jak...
A/N: Lidičky, všechny vás nekonečně miluju, ale PROSÍM přestaňte mi do zpráv psát, že je málo scén s Dracem/málo scén s Luciusem. Ten příběh je takový, jaký potřebuje být a nejde ho nějak extra změnit. Ty scény jsou vyvážené, opravdu. Sice vám rozumím, že máte své oblíbené postavy, ale damn, zkuste se raději zaměřit na příběh a počkejte si.
prosím. fakt nechci být nepříjemná, ale... prosím. nicméně jsem ráda, že se mi lidi aspoň nehádají v komentářích :D neumím si představit, jak to dělají "velcí autoři" třeba se 100 - 150 čtenáři (i víc) na jednu kapitolu. to bych asi nedala.
ps mimo téma: ne, tohle ještě není konec knížky, nebojte. až bude, dám vědět.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hleděl na ni... zvláštně. Jako kdyby snad s určitou vinou v očích. Cítila, jak vzduch zhoustl. Dracův otec měl cosi na srdci a právě asi o tom mluvil, když zmínil, že netušiljak to říct. Poznala, že se cítil sám, viděla to na něm od první chvíle - hodlal jí jistě sdělit něco, čeho litoval již předem.
Nadechl se k řeči. Nechtěla to slyšet, ještě ne. Zpanikařila. Tolik toužila si tuhle chvilku udržet ještě o něco déle. Neztratit ji, hlavně ji neztratit, pevně ji chytit a držet. Stiskla Luciusovu ruku, nato vyskočila na nohy.
„Co se děje?" nerozuměl.
Skoro by až plakala, nyní ano. Její instinkt, díky vrozené magií o mnoho silnější, než dřív, křičel na poplach. Plánoval je snad s Dracem opustit? Co když si to mohl ještě rozmyslet? Co když tomu mohla zabránit? Nestihala přemýšlet racionálně. Silný koktejl z citů a emocí jí přemohl. Prostě ho nechtěla ztratit, ne, když se sotva objevil. Ať mezi nimi bylo či nebylo cokoliv, nechtěla ho ztratit.
Nemluvila. Jen ho s prosebným výrazem vytáhla na nohy. Opřela se mu na moment o hruď, zdlouha vydechla, zavřela oči. Ano. Přesně tuhle chvíli musela prodloužit co nejvíc. Snažně se pokoušela zapamatovat si každičkou sekundu. Vůni parfému a měkkost nažehlené bílé košile. Hodlal je opustit. Věděla to téměř jistě. Nesměla mu dovolit mluvit.
Podíval se na ni jasně tázavým pohledem, tvář dobarvenou nazlátlým světlem z krbu. Zrychleně zamrkala a ráda mu to oplatila. Těžko říct, kvůli komu z Malfoyových její oči tehdy změnily barvu - možná tak trochu kvůli oběma.
„Smím prosit?" špitla.
Vážná hudba snad jako kdyby reagovala na jeho emoce. Zrychlila a nabrala lehčích, milejších tónů.
„Dámě se na takové nabídky neodmítá," pokývl uznale Lucius, „ač netuším, co tím zamýšlíš, drahá Hermiono Jean."
Tančit tedy rozhodně uměl. Jistě právě on to učil svého syna. Vnímala tam jisté podobnosti v pohybu, jen s tím rozdílem, že on jí nechával více volnosti při otočkách. Nenutil ji, aby se k němu vracela. Nechal jí volnost. Nechoval se tak majetnicky jako Draco a právě to ji děsilo. Jako kdyby se s ní loučil, celou tu dobu. Celou tu proklatou dobu, jako kdyby již byl dávno smířený s osudem, jako kdyby se vzdal. Nechal by ji jít, kdyby chtěla.
