Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá | Modrý plamen

„Budeš se držet u mě. Na nic se neptej a nedívej se moc dlouho nikomu do očí. Nedávej znát, že něco víš."

Stáli s Dracem kousek od hlavního sálu, v chodbě. Opakoval jí pokyny, které si spolu přeříkávali ještě v pokoji. Ujišťovala ho, že si to pamatovala dobře, ale on nevěřil. Měl o ní takový strach.

„Mám prostě předstírat tu poslušnou čubku, za kterou jsi mě chtěl?" ušklíbla se blondýnka.

Draco si nespokojeně povzdechl: „Herm, teď není čas na srandu. Navíc, já to tak nemyslel. Naštvala jsi mě. I když... máš asi i v něčem pravdu. Prostě hraj dokonalou snoubenku."

Jak si tam mezi sebou šeptali, kolem prošli dva lidé v tmavém hábitu. Poslední, kteří chyběli. Lucius zavřel dveře, s ledovým výrazem vyšel vpřed a cestou kývl na syna. Měli ho následovat.

Vyměnili si pohledy plné obav. Krátkým pohybem pohladil dívčinu tvář, odsunul jeden z blonďatých pramínků za její ucho. To, co k ní cítil, neuměl popsat slovy. Nezažil to s nikým jiným; nikdo jiný v něm nevzbudil tu potřebu nasadit za něj klidně i vlastní život.

„Nějak to spolu zvládneme."

Jak to zašeptala, musel se pousmát. Poznala, že si ji prohlížel. Že si snažil honem zapamatovat každý detail té roztomilé tváře.

„Zvládneme," pokývl, nedokázal však zcela schovat vnitřní nejistotu. Bál se. Měl strach, co je čekalo, když na věci nedohlížela Narcissa.

Nějak se nedokázali hnout z místa. Vzájemně sledovali jeden druhého, drželi se za ruce a přáli si, aby ten moment nikdy neskončil. Aby nemuseli jít dovnitř hlavního sálu.

„Ať se stane cokoliv, miluju tě."

Hermiona neodpověděla. Pevně stiskla jeho dlaň a s hlasitým výdechem ho pobídla, aby vykročili vstříc osudu. Draco věděl, co tím myslela - že mu věřila. Tím pádem mu lásku oplácela. Přesně to si přál.

Vešli do hlavního sálu. Blonďák nasadil naučený ledový výraz a chytil snoubenku kolem pasu. Dával tím najevo, že mu patřila a každý to zde musel respektovat. Měli usednout na židle hned vedle Luciuse, který byl nejblíže židli v čele.

V místnosti se nesvítilo. Smrtijedi patrně oceňovali potemnělou atmosféru. Snad jako kdyby potřebovali skrývat vlastní prohřešky.

Jak dosedli, Hermiona tikla očima ke všem přihlížejícím. Nemohla dýchat. Hrdlo jí stahovala úzkost a nutkavá potřeba zadržet pláč. Neexistovalo nic děsivějšího, než právě tohle. Dokázala jen pevně svírat Dracovu ruku, zbledle zírajíc do stolu. Promítala si před očima obličeje, které zahlédla. Některé neznala a jiné... ty mohly z velké části za to, že se jí dělalo tak zle od žaludku. Třeba profesor Snape. Vždy jí připadal škodolibý, jistě také ovládal vrozenou černou magii, ale aby zašel tak daleko a stal se Smrtijedem? Tomu nemohla uvěřit. A teď tu seděl a hleděl na ni.

Připadalo jí to trochu hloupé, nicméně byla ráda za Luciuse po své pravici. Nezvládla se na něj podívat, ale oceňovala jeho přítomnost. Cítila, že kdyby k čemukoliv došlo, také by ji bránil. I přesto, co říkal Dracovi. Jednoduše to věděla. Nezažila ho upřímnějšího než oné noci, kterou strávili spolu. Tam poznala jeho pravé já, jež ukazoval jen málokomu.

Místnost pohltil podivný chlad. Jasně zaslechla hadí syčení a cosi velice podobné krokům. Jestli její srdce tlouklo divoce předtím, nyní dvojnásobně zrychlilo. Aniž by to zaznamenala, křečovitě zarývala nehty do dřeva židle. Tušila, kdo přicházel. Oni všichni to tušili.