Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola druhá | Zvykej si, Mio

Rozhlížela se kolem. Upřímně doufala, že nepřijde Snape. Zatím o jejím přestupu do Zmijozelské koleje netušil a Hermiona rozhodně chtěla, aby se to dozvěděl co nejdéle. Nicméně, tenhle starý mrzout beztak nejradši trávil svátky sám, šťastný ve svém neštěstí.

Draco ji pohladil po odhaleném koleni, obtaženém pouze, poměrně průhlednými, černými silonkami. Ano, vzala si sukni. Netušila, že by se víc slušely večení šaty. Neznala tahle společenská pravidla vyšší společnosti - však do ní nikdy netoužila patřit.

„Tak co? Nebudeš jíst?" zamumlal Malfoyovic syn s pusou plnou vanilkových rohlíčků.

Nějak ji přešla chuť. Navíc se bála, že najedená by v tom uplém tričku mohla vypadat tlustá. Lidé okolo by ji mohli soudit. Jednoduše se tu necítila příliš komfortně. Aby taky.

„No, já... jasně," pokusila se nakonec usmát, raději se však vyhýbajíc očnímu kontaktu, „jasně, to víš, že jo."

Krátce zavřela oči, jako kdyby ji čekal hrdinský čin. S veškerou opatrností natáhla ruku pro červené jablko kousek od nich. Velice nerada by cokoliv shodila, ale cítila se sledovaná, byla dost nervózní.

Už ho měla. A asi ani nevzbudila ničí pozornost. Loket rychle stáhla zpět. V tu chvíli to přišlo; krabička spadla. Všimla si, tak jablko hned pustila a hodlala ji chytit. Jistě, že něco takového nemohla stihnout. Vykřikla, nato si okamžitě zakryla pusu dlaněmi. To už pozornost přítomných vzbudilo rozhodně.

Moment? Krabička nespadla. Tedy spadla, ale ne zcela. Levitovala nad zemí - cukroví v ní bylo zachráněné. Jinak by skončilo na desítky rozdrcených kousků. Pomalu se vznášela zpět na stůl, Hermiona původně myslela, že za to mohl Draco, že to on ji stihl okouzlit. Honem vynašla ruku, které patřila hůlka, jež s krabičkou hýbala; Lucius. Zase Lucius. Vyloženě pobaveně se pousmál, v očích však stále tu drzost Zmijozelským, a speciálně právě jemu, vlastní.

Krabička dosedla zpět na své místo, on si beze slova vzal jednu sušenku a poměrně spokojeně pokývl: „Není to zlé."

Dívka zatuhla, ani se nehla. Bylo jí trapně, zároveň ji udivila mužova pohotovost a ochota. Dřív myslela, že Lucius Malfoy se choval zle a škodolibě i v soukromí. Obrátil na ni pohled, nejspíš očekával odpověď nebo něco.

„Děkuji," kuňkla Hermiona nejistě.

Nabídl i Narcisse, ta se sice usmála a vzala si též, pak se však omluvila s nevolností a odešla k sobě do pokoje. Prý, že tento rok slavnosti vynechá. Draco kupodivu nepůsobil nijak překvapeně.

„To... to ale nebylo z těch sušenek, ne?!"

„Prosímtě!" mávnul rukou blonďatý mladík, „mámě poslední dobou neni dobře v jednom kuse. Nevim proč."

„Měla hodně studené prsty."

„Cože?" reagoval hned Draco na její šeptání s neomalenou hlasitostí.

„Že měla hodně studené prsty, když mi podávala v kuchyni ruku. Divné, ne?"

Jen pokrčil rameny a zase se pustil do jídla: „Kdoví. S tim si nedělej hlavu. Lektvar už dneska existuje na všechno."

Než kousla do jablka, naposledy skromně pokývla směrem k Dracově otci, tiše mu děkovala. Na jednu stranu nenáviděla děkovat Luciusi Malfoyovi za cokoliv - na druhou jim, bohužel, vděčila za hodně. Nebýt jejich syna, v Bradavicích by rozhodně nedostudovala. To on zařídil, aby ji nevyhodili.

O dobrou půl hodinu později, kdy Hermiona teprve pomalu dojídala ono první jablko, velice potichu přidupal domácí skřítek a zatahal Malfoyovic syna za nohavici. Ten se pouze krátce usmál a bez vysvětlení jednoduše zmizel. Vůbec se mu to nepodobalo. Vždycky zbytečně okecával naprosto vše.