Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třicátá čtvrtá | Kostlivci ve skříni

Uběhly tři dny. Tři dny, kdy s ní Draco odmítal mluvit a které si poctivě vytrpěla. Většinu času prostě jen seděla v křesle před krbem, zírající do ohně. Přemýšlela o tolika věcech, vzpomínala na svá rozhodnutí, na mučení, na Luciusův odchod, na... všechno. Některých věcí litovala, jiných ani trochu. Věděla jedno; psychické jizvy, které na ní tohle zanechalo, rozhodně dokázaly snadno předčit ty fyzické.

Nejvíc ji však právě teď trápila budoucnost – kvůli dítěti. Věděla, že Draco by stále mohl zásnuby zrušit. Mohl by ji vyhnat a... ona by byla odkázaná na vyhledání pomoci od Luciuse, pokud by se jí to vůbec podařilo. Jako nějaká zavrženíhodná děvka. Při tom pomyšlení se blondýnce zkřivila tvář nespokojeností. To by přeci neudělal, ale... jeden nikdy nevěděl. Ona nevěděla. Měla ho opravdu ráda a říkala mu to několikrát, on však neposlouchal. Jako kdyby se změnil. Nebo snad byl takový celou dobu? Co když se přetvařoval? Co když se pokusil opravdu zabít vlastního otce, jak Lucius tvrdil?

Jako kdyby snad nebylo dostatečně náročné se vyrovnat s tím, že se stanu matkou, pomyslela si otráveně. Draco myslel jen a jen na sebe, na své ego. Nebo mu snad opravdu tak moc ublížila? Měla hlavu plnou neodbytných myšlenek. Příšerně neodbytných. S každou hodinou, kterou musela trávit o samotě, se to zhoršovalo.

Složila hlavu do dlaní a seděla tak několik minut, až dokud ji za kalhoty nezatahal domácí skřítek. Působil dost naléhavě, tak ho nechala mluvit. Ač by... málem by dostala chuť si na něm vybít vztek podobně, jako to dělával Lucius. Hned ten odporný nápad zahnala.

„Prý se má Atticus zeptat co si bude paní přát k večeři, tak Atticus prosí o odpověď," zamumlala  malá bytost, očima submisivně tikajíce k zemi.

Blondýnka se podezřívavě zamračila: „Kdo se ptá?"

„Pan Draco poslal Atticuse, paní."

„Hm. Tak mu vyřiď, že si dám cokoliv, co uzná za vhodné."

Tak pan Draco tě poslal. Zajímavé. Draco a společná večeře? Že by se konečně umoudřil? Ne, s tím nepočítala. Musel něco mít za lubem. Pohledem zklouzla zpět k ohni. Z nějakých důvodů jí to krátce vrátilo zpět vzpomínky na Luciuse; copak asi dělal?

Večeři připravovalo hned několik kuchařů. Domem zněla vážná hudba a Vánoční strom svítil. Za to jistě také mohl Draco – nový pán domu. Vše tolik připomínalo den, kdy do tohoto sídla Hermiona poprvé vstoupila. Tolik se toho od té doby změnilo, včetně ní. Té dnešní slavnostní atmosféře nerozuměla, nikoho přeci nečekali.

Cítila jistou odtažitost a nepříjemně studenou ledovost v té vší formalitě. Zaštípala až u srdce. Domácí skřítek jí přinesl vzkaz, jasně sdělující čas začátku večeře. Paní domu se dostavila o pět minut dřív. Draco tam skutečně ještě nebyl. Připadala si až naštvaná; na co si to tu hrál? To s ní hodlal vyjednávat u večeře jak s nějakou lůzou?

Usedla do čela stolu. Temně zelený plášť se zaleskl ve světlech svící, které též ozařovaly zlaté podnosy. Proč tu čekalo tolik jídla? Co tímhle celým Draco myslel? Nespokojeně si povzdechla. Tolik otázek a žádná odpověď. Honosný dům, ale žádná láska. Drahé oblečení, skrývající nejistotu a žal. V takovém prostředí by chtěl vychovávat dítě jen blázen.

Staré hodiny na konci místnosti odbily osmou večerní. Slyšela kroky. Zcela jasně kdosi kráčel do hlavního sálu. Draco sebevědomě prošel kolem aniž by snoubence věnoval jediný pohled. Bílé sako perfektně čisté, výraz nicneříkající a šedé oči plné zatím nevyřčeného, avšak přesto nerozmluvitelného rozhodnutí. Hermiona věděla, že dnešní večer něco znamenal. A obávala se, že ne nic dobrého.