Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třetí | Netušíš

Hermiona nadechla studený zimní vzduch. Snežení ustávalo, poslední zbytky malých vloček se ladně snášely k zemi. Po očku pozorovala Draca, jehož si Lucius momentálně z nějakých důvodů držel blízko u těla. Bylo jí to celé divné, cítila se ještě víc plná obav, než předtím. Proč ji Draco požádal o ruku zrovna dnes? Přede všemi? A navíc takhle brzy, po pár týdnech, ještě k tomu vynuceného, chození? Od začátku nechápala, proč jí chtěl zachránit záda, proč by toužil po tom riskovat důvěru rodičů a přivést si domů dívku z mudlovské rodiny. Nikdy neviděla Draca chodit s kýmkoliv jiným, přitom by našel ve Zmijozelu nejednu obdivovatelku. Hermiona se bála, že s ní měl nějaké postranní úmysly. Vypadalo to tak. Už dlouho se chtěla zeptat, proč si vybral zrovna ji, ale ještě k tomu nesebrala odvahu. Vzduch zase vydechla a zkusila obavy zahnat. Třeba byly zbytečné. Třeba se do ní vážně jenom upřímně zamiloval, jakkoliv divné jí to připadalo.

Lucius kouknul jejím směrem, ovládla se a zachovala si neutrální, na oko nepodezříravý výraz. Jeho šedé oči se ve svitu dnešního úplňku nepříjemně studeně zaleskly. Čekali, až něco řekne. A oba z toho měli nahnáno. Nakonec zastavil v polovině dlouhé cesty vedoucí od domu, moment zamyšleně zíral před sebe.

„Draco," vyslovil muž překvapivě ztěžka, hřbetem dlaně si unaveně přejel po čele, „tohle, co jsi udělal... nepřipadalo ti to trochu... unáhlené?"

Draco nespokojně rozhodil rukama, zrakem tíkajíce od Hermiony zpět k otci: „Unáhlené?! Vždyť –⁠ "

Lucius ho probodl silně varovným, ostrým pohledem. Donutilo ho to okamžitě ztichnout. Hermiona dobře poznala, že mu cosi sděloval beze slov, že oni oba věděli něco, co ona ne. Dali se znovu do kroku, starší Malfoy vypadal naštvaně, akorát to chtěl nedat znát. Hermiona krátce zavřela oči, tak moc toužila být někde jinde.

Ze zamyšlení ji probudil až Luciusův hlas, spolu s patrně hraným, milým výrazem: „Víš, Mio, tohle je složitější, než to vypadá. Tímhle unáhleným rozhodnutím můj drahý syn způsobil, že se o vás teď bude psát v Denním Věstci."

„A to je problém?" nedalo jí se zeptat.

Kdyby jen věděl, jak Hermionu tohle zjištění děsilo. Celé Bradavice se teď měly dozvědět, že si nejspíš bude brát Malfoye. Nic horšího už se přihodit nemohlo. Omýlala si to v hlavě dokola a dokola a snažila se neplakat.

Lucius nasadil kyselý úšklebek: „To by nebyl problém, kdyby mi o tom tady Draco nejdřív něco řekl. Nic ve zlém, ale skoro tě neznám, Mio. Nevím, jestli by ses měla stát jednou z nás. A jestli teď vaše zásnuby neodsouhlasím, Denní Věstec mile rád napíše i o tom. O takový druh pozornosti naše rodina nestojí. Tady jde o víc, než myslíš. Nejsi do toho zasvěcená. I proto bylo krajně nevhodné, aby tě tady Draco žádal o ruku přede všemi."

Mladší blonďák naštvaně zrudnul, to bylo poznat i v téhle tmě. Trochu se přiblížil Hermioně a očividně měl co dělat, aby po otci nevyštěkl pár nehezkých slov.

„Věci přece nemusí být vždycky tak, jak chceš ty!" nevydržel nakonec tlak.

Zahleděl se Luciusovi zpříma do očí. Ve výrazu se mu zrcadlily silnější emoce, než by bylo v téhle situaci normální. Dívka vedle nich se zoufale snažila odhadnout, zda tu opravdu šlo o něco víc; jestli si ti dva cosi sdělovali beze slov protože o tom nemohli mluvit před ní. Ta představa byla docela strašidelná.

„Odeberte se k sobě do pokoje, mladý pane Malfoyi. Slavnosti pro vás tímto končí."

Mužův syčivý přízvuk nyní zazněl nejhůře, co za večer. Myslel to hodně vážně. Draco zaskřípal čelistmi, odmítal otci přestat koukat zpříma do očí. Toužil cokoliv říct, vzdorovat, možná dokonce dát někomu facku. Ale nemohl. Zoufale vydechl studený vzduch, věnoval své dívce krátký pohled a zamířil k domu. Takhle naštvaného ho Hermiona neviděla snad nikdy. Divné; myslela, že Draco žil kompletně svobodným životem zbohatlického rozmazlence. Očividně nebylo vše tak jednoduché.