Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třicátá šestá | Netuším, nevěřím, neustupuji

Stáhla se. Odtáhla se od něj a dala tak jemnou řečí těla najevo, že mu nevěřila. Alespoň ne natolik, aby seděl takhle blízko. To i jeho zastudilo až přímo u srdce, ale poslechl. S tichým povzdechem si kousek odsedl. Krátce na to kouknul do blízkého zrcadla, nejspíš kontrolovat svůj přeupravený vzhled. Kdyby tak jen věděl, že Hermioně se nejvíc líbil s ranním rozcuchem.

„Proč jsi tady?" zašeptala.

Draco nechápavě přimhouřil oči barvy bouřkových mraků: „Kvůli tobě."

„Jo, jistě," ušklíbla se blondýnka, „pokud za tím opravdu neschováváš žádné postranní úmysly, můžeš zase jít. Pokud tu tedy jsi kvůli mně. Vyslechla jsem tě a... souhlasím. Spát spolu teď opravdu nebudeme. Čekal jsi to snad?"

„Já to tak nemyslel! Proč jsi to zase musela překroutit?"

„Já? To ty! Nejdřív mě urazíš a teď sem přijdeš s návrhy místo, abys řekl obyčejné 'promiň'. Jistě, že spolu nebudeme spát! Proboha, Draco. Pořád se ke mně chováš jako k věci. Jistě, že chci dobrý život pro naše dítě a," vstala, ruce založila na hruď a probodla ho pohledem, „ty bys ty věci, které mi tu slibuješ, měl brát jako samozřejmost. Že spolu nebudeme spát, když jsem naštvaná a že jsme tvoje priorita, že si tě nemusím brát, když nechci... že bys mě měl rád i jako mudlovskou... šmejdku," neodpustila si další znechucený úšklebek, „protože jako s mudlovskou šmejdkou jsi se mnou dřív spal. Takže ti to patrně nevadilo. Slibuješ mi tu samozřejmosti, Draco. Ty už mi ale nestačí."

Draco mlčel. Neměl slov. Oplácel jí pohled a prostě mlčel.

Hermiona neustoupila ani o píď: „Už nejsem studentka z Bradavic, jsem mladá paní Malfoyová a budoucí matka. Mám svou cenu. Jestli u mě chceš alespoň status kamaráda, a to nemluvím ani o ničem víc, bude tě to stát víc než slibování samozřejmostí."

Blonďák vstal. Napřímil tělo a hrdě zvedl bradu. Cítil se maličko raněný. Myslel, že ji jednoduše uklidní, ovšem ona... chovala se jinak než dřív.

„Co bys dělala, kdybych tě už nechtěl? Hm?" zvedl poněkud povýšeně pravé obočí.

„Ať už je Lucius kde je, určitě má na druhém panství místa dost. Navíc, já asi nepotřebuji ani jednoho z vás. Jsem silná dost."

Nemluvila naštvaně, ani posmutnělým tónem. Působila vklidu, ač ostražitá. A krásná. Dospělá. O to víc ho to děsilo.

„Říkáš, že by sis přála spravit naše životy."

„Ano, to ano, Draco. To bych si přála."

Zírali si navzájem do duší. Oba cítili podivné napětí a horkost ve vzduchu. Netušili, co přesně nyní cítili a co vůbec toužili říct. Draco se po několika sekundách dusivého ticha ledově otočil ke dveřím, Hermionu výhled na jeho rameno, oděné v bílém saku, donutil zamrkat. Nečekala to.

Odcházel. Beze slova zavřel dveře a nechal ji tam. Patrně měl také svou cenu. A patrně si svůj malý svět opravdu museli znovu postavit od základů. Otázkou zůstávalo, jestli tento fénix vůbec ještě mohl dokázat vstát ze smrtelného popela.

***

Krev. Krev na jejích rukou, nohou, rtech. Nemohla dýchat. Ne z bolesti, to ze stresu. Bolest ignorovala. Díky tomu, co zažila při mučení, s ní tohle skoro nehlo. Skučela hrůzou, naprosto vyděšená, plná strachu o dítě.

Blondýnka seděla ve vaně, stočená do klubíčka a hlavu schovanou v dlaních. Mohla tu krev i cítit, zvedal se z toho žaludek. Nevěděla proč, ale zničehonic začala krvácet. Chvíli po tom, co Draco odešel z knihovny. Co když její tělo hodlalo potratit z toho všeho stresu?