Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá sedmá | O tolik jiné

A/N: I'm a happy bean protože si v tomhle příběhu parádně procvičim psaní líbacích scén, který mi totálně nešly a neuměla jsem je. Spolu s tímhle příběhem se to, myslim, zlepšilo. Je to divný, ale mam radost :D Enjoy!

***

Netušila jak, ale usnula. Musela, neboť se dalšího rána probudila v Luciusově pracovně. Krátce zamrkala, malý nos roztomile nakrčený, jak si prohlížela okolí; bylo o tolik jiné, než včera. Déšť po mnoha dnech ustal a okolní svět zalilo slunce. Paprsky pronikaly dovnitř, ozařovaly nábytek a dodávaly prostoru vzdušný, téměř až málem snový dojem.

Zvedla tělo z kláves, kupodivu ji nic nebolelo, naopak. Cítila se o moc lépe. I to jí připadalo zvláštní. Vždyť spala sotva pár hodin a většinu noci tu proúpěla – tak jakto, že se necítila jako zbitý pes a záda nebolela ze spaní v téhle nešikovné poloze?

Jako první pomyslela na Draca. Věděl vůbec o Luciusově smrti? Jak mu to měla říct? Svého otce sice dvakrát nemiloval, ale i tak. Chtěla vstát ze židle, ani to se nepovedlo. Nechtěně zkopla hromádku knih, které si v noci vůbec nevšimla. Stála hned vedle. Černá magie v historii, zněl název jedné z nich. Zaujala svým obalem; na červeném pozadí tam vězel nádherně, detailně zdobený zelený had. Jak Malfoyovské, pomyslela si hned.

Namlouvala si, že ji bere do ruky jen, aby ji vrátila na původní místo, ovšem... letmo přečíst pár stránek přeci nemohlo škodit. Pokud to Lucius zanechal zde, ve své pracovně, určitě v ní bylo něco zajímavého.

Od počátku věků se objevují pouze dva typy kouzelníků; ti, kteří vrozenou černou magii mají a ti, kteří nikoliv. Na první typ se objevují rozdílné názory. Kouzelníci schopní černé magie odmala jsou některými zavrhováni, jinými vyzdvihováni a dalšími obáváni. A to již odpradávna.

Spontánně přelistovala až kamsi ke konci knihy. Zajímalo ji, jestli neobsahovala i nějaké zajímavé ilustrace. Dívčin posmutnělý pohled však náhodně zaujalo několik řádků na poslední stránce.

Ví se, že velmi schopní mágové dokáží tyto kouzelníky proklít a zbavit je tak jejich vrozené magie. Ti poté do pár týdnů umírají. Netuší se, proč kouzelníci s vrozenou černou magií nedokážou žít bez ní. Stejně, jako se netuší, proč se s ní někteří rodí a jiní ne, i co se týče čistokrených rodů.

Existuje domněnka, že každý kouzelník v sobě tuto vrozenou magii má, jen je nutné se jí otevřít, respektive být tomuto otevření naučen. Tato domněnka však není přijímána vedením žádné ze škol a její šíření je považování za nelegální. Za což nejspíše mohou obavy z tohoto druhu magie. Co již na jednotlivých ministerstvech kouzel v úvahu neberou je fakt, že tato magie dokáže být velice prospěšná, pouze jí musíte umět používat – tak, jako každou magii.

V dnešních dobách se kouzelníci s vrozenou černou magií musejí převážně skrývat a o svých schopnostech nemluvit.

Blondýnce ve tváři hrál uražený výraz. Mračila se. Tohle ji uráželo, to celé. To, jak ministerstvo k lidem jejího druhu přistupovalo. Zamračila se ještě víc, jakmile na druhé straně oné poslední stánky uviděla otisk velkého červeného razítka s nápisem "nelegální". Takže tahle kniha měla být nelegální? Vždyť říkala pravdu!

Chtěla ji odložit. Už si přečetla dost. Bůhví, kde takové knihy Lucius sehnal. Vypadl z ní však dopis. Hermiona si znaveně oddechla. Další dopis. Panebože. Dopisy se tu schovávaly snad všude. Už jich měla dost, nikdy v nich nečetla nic dobrého. Ani by se ho nedotkla, kdyby neuviděla jméno Albus Brumbál přímo na obálce. Dopis pro Luciuse od samotného ředitele Bradavic a navíc založený v téhle knize? To si přečíst musela a to co nejrychleji. Něco tu hodně nehrálo.