Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvanáctá | Světlo

Měla chuť říct nahlas hned několik sprostých slov. Tohle od Draca nečekala. Byla to rána pod pás.

„Jenom díky mně chodíš k nám na kolej. Stačí, abych zařídil opak a můžeš se s Bradavicemi rozloučit. Takže, Mio, pořád myslíš, že nejsi můj majetek?"

„Draco," zahleděla se na něj s prosbou v očích, „chápu, že jsi naštvaný, ale... prosím, tohle ne."

„Tebe moje pocity nezajímaj. Mě na oplátku přestanou zajímat ty tvoje. Máš, co jsi chtěla. Už se nemusíš zajímat."

Jeho hlas zněl zle. Víc než uraženě, prostě zle. Škodolibě. Cosi se v něm zlomilo.

„A teď odsud běž pryč. Sejdeme se u večeře, až přijdou kamarádi," dodal a pohledem ji odkázal k oknu, „mimochodem, před nimi se budeš chovat jako ukázková Zmijozelka. Rozuměla?"

Nemohla si pomoct, musela něco říct: „Nejsem nějaká tvoje poslušná čubka!"

Zafoukal studený vítr. Stromy v dáli se tiše pohupovaly, dodávaly zimní atmosféře akorát ledovější, depresivnější ráz. Draco krátkým mávnutím rozsvítil svou hůlku. Nešlo o Lumos, ale o kouzlo, které dokázalo popálit. Ukázal přímo na Hermionu. Nevěřila vlastním očím.

„Máš pravdu. To teprve budeš. A teď zmiz," zasyčel se stejným přízvukem, jako to dělával jeho otec.

Chtělo se jí plakat. Výrazem ho prosila, aby se zase začal chovat normálně, ale on to ignoroval. Opatrně odtamtud vycouvala, celá se třásla a rozhodně ne jen díky chladu venku. Neuměla si představit se sejít s Dracovými přáteli ze Zmijozelu a strávit s nimi celý Štědrý večer. Předstírat, jak je všechno v pořádku. Z té představy se zvedal žaludek.

Schovala by se u sebe v pokoji, kdyby jí cestou nezačaly tak moc pálit konečky prstů. Hřály silněji a silněji a odmítaly přestat. Společně s tím v ní rostl i vztek. Zamířila dolů. Nepřemýšlela. Impulzivní chování jí nikdy nepřineslo nic dobrého, avšak jako vždy jí to teď nezajímalo.

Vyběhla ven, kus před dům. Sice neměla kabát, ale mráz ji netrápil. Necítila ho. Aniž by si toho sama všimla, díky vzteku se celé její tělo rozehřálo na dost vysokou teplotu - a hodlalo v tom pokračovat. Vzduch kolem ní se vlnil horkem. Jak natáhla ruce před sebe, poletovaly kolem nich maličké zlatavé jiskřičky. Její vlastní magie Hermioně zatemnila mysl.

Cítila tlak, prostupující od srdce až do předloktí a dál. Dech se jí zrychlil. Viděla před očima všemožné špatné vzpomínky; od chvílí, kdy ji šikanovali, až po Dracův zlý výraz dnes na střeše. Neustále se něco kazilo. V jednom kuse jí někdo do něčeho nutil. Ano, měla vztek. Velký. Mezi jejími dlaněmi zazářilo ostré světlo. Rozzuřeně ho vyslala vpřed. Nezajímaly jí následky.

Pamatovala si ten žár a oslepující záři. Víc ale nic. Jen tmu.

***

Blondýnka spala již mnoho hodin. Mohlo být k deváté večer, když se poprvé pohnula. Velice mírně, avšak přeci. Lucius si hned všiml. Máta snad konečně začínala účinkovat.

Nic neviděla a ani netušila, kde se nacházela, ovšem onu mátu cítila jasně a taky dost silně. Tak moc, že ji nenechala klidnou. Zakryla by si obličej, kdyby jí v tom nezarazila ostrá bolest. Vylekaně otevřela oči. Kůži na rukou měla skoro všude popálenou. Probudit se do něčeho takového člověka rozhodně vyděsí.

„Klid! Uklidni se!"

Lucius ji okamžitě chytil za ramena a přitiskl zpět ke křeslu. Byli v té místnosti v suterénu. Pochodně s kamny tam výjimečně hořely normální barvou, snad, aby lépe viděli.