Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá šestá | Ve stínech

Když dalšího rána vyšla poprvé ze suterénu, necítila se jinak. Vůbec ne. Přála si, aby tomu tak bylo, ale bohužel. Sotva usnula na pár hodin v Luciusově křesle a to spíše omylem. Když se probudila, věděla jediné; musela se na své vlastní pocity vykašlat. Ano, přesně takhle jednoduše. Musela jít a upřednostnit nový život, který v sobě nosila. Připadal jí až příliš vzácný a křehký. Bez ohledu na strach, bolesti nebo i tu hloupou nevolnost, kterou však nezpůsobovalo ono těhotenství, prostě zatla zuby a šla. Nahoře na ni čekali povinnosti, před kterými už se nedalo dlouho schovávat.

Během cest dlouhými, potemnělými chodbami panství myslela na Luciuse. Po stěnách visely velké, staré obrazy Malfoyovic předků. Jako kdyby ji snad sledovali při každém kroku. Co když Lucius někam odjel a už se vrátil? Co když čekal nahoře? Nepřipouštěla si, že by se mu mohlo něco stát. Tu možnost zavrhovala. Byl přeci velice schopný kouzelník, nenechal by nikoho ho jenom tak snadno zranit či snad dokonce něco hůř.

Dracovy šedé oči poprvé střetla v hlavním sále. Mlčela. On také mlčel. Mlčeli společně, obklopení pouze dobře známým tichem, spolu s ledovou atmosférou sídla a tikáním kyvadla těch velkých, starých hodin. Čekal, že ho poběží obejmout, že se rozpláče, možná poněkolikáté psychicky zhroutí. Nic. Sama to nevnímala, ale vypadala jinak. Odvážněji, o moc rozhodnutěji, než kdy dřív. Stala se z ní matka, odhodlaná zuřivě bránit to, co jí patřilo. Bez ohledu na následky.

„Jak je ti?" pronesl pomalu Draco a nakročil směrem ke snoubence.

„Nevím," zvedla koutky úst v mírném, až skoro pobaveném úšklebku, „já nevím. Jediné, co vím, je, že chci udržet naše dítě v bezpečí."

„Byla jsi pryč celou noc."

„Ano. Byla. Nikdo mi nic neudělal, neboj."

Zahlédla dopis od Luciuse. Ležel na stole. Chtě nechtě se rozhlédla po místnosti; nepoznala by, že právě tady došlo k mučení a boji s Voldemortem a jeho Smrtijedy. Uklidili to tu do posledního smítka. Stále měla takový strach o tom všem přemýšlet.

Konečně Draca objala. Vydechla si, jak ucítila lidské teplo a milý dotek.

„Tolik se toho změnilo," zašeptala, „všechno. Nečekala jsem – "

„Nikdo z nás tohle celé nečekal, Hermiono."

Oba se opřeli o stůl. Moment nevěděli, co říct, co vlastně cítit. Fyzicky sice panství stálo, ovšem pomyslně kolem nich ležely desítky trosek a oni byli povinní je uklízet.

Blondák si povzdechl a unaveně přejel dlaní po svém čele podobně, jako to dělával jeho otec: „Celý kouzelnický svět teď řeší smrt Harryho a Voldemorta. Začalo se o tobě všude mluvit, jsi doslova slavná. Nic z toho nevíš protože jsi spala asi týden v kómatu, mohlo za to to mučení a taky to, jak ses naprosto vyčerpala při... však víš. Zabila jsi hada. Řekla jsi to kouzlo."

Jen se ušklíbla. Zabila jsi hada. Špatně se tomu věřilo, když si to ani nepamatovala. Opět vzhlédla Dracovi přímo k očím, aby vůbec dokázala přemýšlet. Pohled na něj ji uklidňoval.

„Takže to já zabila Voldemorta?"

Draco se pousmál. Ve výrazu se mu zrcadlila očividná hrdost. Chytil blondýnku za ruku, palcem ji pohladil po hřbetu dlaně.

„Jo, Herm."

„Ale já nemůžu být..."

„Nemysli na to. Chci říct, že na tom nezáleží. Je přeci fuk, kdo jsou tvoji biologičtí rodiče, ne?"