Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá osmá | Nová krev

A/N: Touhle kapitolou udělám radost všem, kteří jsou tu kvůli Dramione. Mám tu dva tábory (Lumione vs. Dramione) a nasytit oba není sranda :D tedy ne, že bych si stěžovala. Já jsem ráda za každého čtenáře.

Jinak se mi teď pořád stává, že mi Wattpad publikuje neopravenou verzi kapitoly, tu prvotní. Neskutečně mě to štve. Takže pokud někde uvidíte stupidní chybu, mrzí mě to.

***

Vážná hudba zněla studenými chodbami. Stáli v Dracově nemalé šatně před jedním z těch velkých, zlatem bohatě zdobených zrcadel. Měli jich tu po celém panství plno. Snad, aby se v nich Lucius mohl zhlížet každých pět minut. Věděla, jak běžně chodil načesaný a navoněný, celkově až skoro přeupravený. Musela se nad tím pomyslně ušklíbnout, vcelku pobavená.

Draco vzal snoubenku zlehka kolem pravého boku, hrdě vypnul hruď a s klasicky Zmijozelskou povýšeností sledoval jejich odraz. Své bílé sako se znakem zeleného hada kus pod límečkem a Hermioniny dlouhé šaty té samé barvy, střižené tak, aby z nich při chůzi nenápadně vykukovala ta krásná, svůdná stehna. Malfoyovi vždy rádi dávali na odiv to, na co byli hrdí, ovšem pouze do vhodné míry. Od pasu nahoru róbu překrýval dlouhý zelený plášť. Zvýrazňoval boky, zároveň však zahaloval ňadra. Vprostřed ho spínala ozdobná brož, ten samý had, co Dracův.

Tvářila se nejistě. Toho si hned všiml. Avšak blonďákovo nadšení to zkazit nedokázalo.

„Copak? Něco se ti nelíbí? Dám to přešít, pokud chceš."

„Ne," oddechla si, spolu s tím mírně zavrtěla hlavou, „já jen..."

„Ty jen?"

Pousmíval se. Každý by na něm poznal, jak moc se mu to, co si v zrcadle prohlíželi, líbilo. Takhle si je přál vidět dlouho; spolu, svobodné a u moci.

„Trochu mě to děsí. Víš, ty šaty jsou nádherné, ale... vypadám jako tvoje matka."

Kousla se do jazyka, aby sobě samé zabránila dodat, že on zase připomínal Luciuse. Draco o něm ještě neprohodil jediné slovo. Musel k tomu mít své důvody.

Blonďák jí věnoval kyselé zasmátí: „Ne, vypadáš jako Malfoyová. Pravá Malfoyová. Paní domu."

Mlčela, pobledlá. Neuměla si zatím představit plně nahradit Narcissu. Neslo to s sebou spoustu povinností. Snoubenec si však stál za tím, že vzhledem k tomu, že byli v domě nyní zcela sami, museli vypadat důstojně. Přesto se jí to nezdálo - čekala je snad nějaká návštěva nebo co?

„Je to z tak drahé látky. Jen ta brož musela stát hrozně moc. Není na tohle brzy, Draco?"

Pohlédl dívce do očí, výraz již vážnější: „Přestaň s tou nechutnou skromností. Jsi má budoucí žena. To všechno, co vidíš kolem, je naše. Zasloužíš si nejdražší látky a pozlacené brože. Rozumíš? Nosíš mé dítě, Hermiono Jean. Vy oba budete dostávat jen to nejlepší. A s penězi po mém otci si to taky budeme moct navždy dovolit."

Zahleděla se i na své vlasy. Držely z levé strany sepnuté dvěma sponkami, jak jinak, než také z pravého zlata. Vážná hudba, která akorát nabrala temnějších tónů, její obavy jen podněcovala; ve skutečnosti tu totiž ani tak moc nešlo o drahé látky nebo pozlacené brože, či snad status paní domu. Teď, když je oba viděla v novém světle, měla Hermiona kdesi hluboko uvnitř strach, aby nenásledovala smutný osud Luciusovi ženy. Měla strach, co čekalo jejich dítě a je samotné.

Lucius s Narcissou se v tomto panství roky skrývali, poskytovalo jim zlatou klec. Žili osamoceně, občas navštěvováni pár dalšími aristokraty. Proto byli tak bledí, napadlo ji hned, přežívali v izolaci. Takový osud následovat nechtěla. Především do něčeho takového nechtěla přivést potomka. Co ho čekalo? Skrývání před světem uvnitř velkého domu?