Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třicátá třetí | Zrcadlo, zrcadlo

Byla hluboká noc. Mladá paní domu stála před jedním z těch velkých, bohatě zdobených zrcadel. Jen malý kousek ode dveří do Narcissina pokoje. Prohlížela si svůj zelený plášť a hadí brož, lehké, přilnavé bílé šaty.

Rozpuštěné vlasy, které jí stále propůjčovaly velice mladistvý a nevinný vzhled, pár pohyby stáhla do nízkého drdolu. Chvíli je tak oběma rukama držela. Řasenka, od pláče rozmazaná pod očima, spolu se zbytkem tváře tak mnohem více vynikly. Vypadala jinak, dospěleji a vážněji, více jako budoucí matka. Více jako paní Malfoyová.

Blonďaté prameny pevně svázala. Zkusila nabrat nové síly hlubokým nádechem, ale vzniklo z toho jen těžké povzdechnutí. Stále viděla před očima Luciuse. Věděla, že musí jít dál, že to tak bude pro všechny nejlepší, hlavně pro dítě. Přesto by Dracova otce skoro proklínala za to, co jí provedl; předal jim s Dracem veškerou zodpovědnost i přesto, že věděl, jak moc jí tím ublíží. Stále cítila bolest v srdci. A to nejhorší bylo, že nezbývalo nic jiného, než pokračovat ve svých povinnostech i s tou bolestí.

Nevěděla, jestli na to měla. Předtím věřila, že ano, zato nyní... Lucius jí donutil přehodnotit naprosto vše. Ztratila pevnou půdu pod nohama. Topila se v moři obav a musela se naučit plavat. Co by dala za Narcissu, která by jí ve všem poradila a pomohla. Navíc měla na Luciuse stále tolik otázek a on si klidně odešel. Opustil je a ještě mu to ani nemohla mít za zlé.

„Zrcadlo, zrcadlo," zašeptala směrem ke svému vznešeně vypadajícímu odrazu; potřebovala s někým mluvit, jen nebylo s kým, „pověz mi... jsem ta pravá? Dokážu to?"

Dělala si legraci sama ze sebe. Prostě už se cítila tak unavená všemi a vším. Nikdy v životě by nečekala, že by jí zrcadlo snad mohlo jakkoliv odpovědět, nikdo ho neočaroval. Celá se však otřásla, když kolem jejích ramen ladně proplul studený vánek. Zvláštně pohladil a zaštípal až kdesi pod kůží. Blondýnka se obezřetně rozhlédla. Nic.

Pohlédla zpět do zrcadla. Vrozená magie okamžitě zareagovala a zahřála Hermioniny dlaně. Srdce div jí nevylétlo z hrudi, jak ze sekundy na sekundu zrychlilo. To, co uviděla, by jí ještě před pár dny přivedlo do mdlob. Nedokázala se pohnout, nedokázala udělat nic. Jen zírala. Propalovala odraz šedýma duhovkama.

Ruka, která spočívala na jejím pravém rameni, na sobě měla několik drahých prstenů. Zelená, luxusní róba, výraz povýšený a hrdý. Blond vlasy s tmavým přelivem a... ta známá tvář. Narcissa Malfoy. Palcem Hermionu nepatrně pohladila, pobaveně sledující, jak neskutečně moc dívku vyděsila. Vedle ní totiž skutečně nestála; její duch se zjevil v zrcadle. Musela k tomu mít pádný důvod.

„Má drahá," usmívala se.

Hermiona mlčela, pobledlá. Čekala by všechno, ale tohle nikdy. Narcissa vypadala tak zdravě a opět plná života.

„Jsi neskutečně silná!" pokračovala žena, „opravdu. To víš, že tohle zvládneš. Nad čím tady uvažuješ? Jen ty se můžeš ujmout mé role. Jsi jediná vhodná."

Blondýnka nárazově vydýchla, sama sebe uklidňovala. Následoval nevěřícný a tak trochu i odmítavý úšklebek.

„Co tady... co tady děláte?" zašeptala.

„Nemohla jsem odejít, dokud jsem nevěděla, jak to s vámi dopadne. A jak říkám, vedeš si skvěle! Tolik ti děkuji za to všechno."

Při myšlence na Luciuse se Hermiona začervenala. Takže i o tomhle jeho žena věděla.

„Já... já... já nějak nemám slov."

Narcissa nepřestávala se širokými úsměvy: „To nevadí. Jen jsem si přišla ještě sdělit, aby ses nebála. Věci jsou tak, jak mají být. Už ti nic nehrozí, Hermiono Jean. Budeš skvělá manželka a... úžasná matka. To vím jistě."