Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá první | Věci, které jsem dřív necítila

A/N: Ta písnička se k tomu tak úplně nehodí, ale musela jsem ji sem dát protože když si vygooglíte překlad, zjistíte, že to dost přesně vystihuje příběh Draca a Hermiony.

***

Leželi vedle sebe. Pevně objímal její tělo, cítila, jak ji palcem pomalu hladil po zádech. Nechtěl s tím přestat. Jako kdyby se každým tím jednotlivým dotekem znovu a znovu ujišťoval, že byla stále tady. Schoulila se k němu do náruče a unaveně vydechla. Pomalu usínala, ale pořád byla dostatečně při smyslech na to, aby ho vnímala. Ten vanilkový parfém si nyní užívala. Už jí nepřipadal vlezlý, ani nepříjemný. Kdykoliv ji ta vůně šmrcla přes nos, věděla, že je doma a v bezpečí.

Takhle tam stávili nejméně hodinu. Spolu v tichu, ozáření jen jasným svitem dnešního úplňku. Nic víc nepotřebovali.

„Nikdy mě nenech jít," zašeptala v jednu chvíli.

Políbil ji do vlasů a zavřel oči. Přemýšlel. Bál se, co přijde zítra.

„Nikdy. I kdybych tě měl chránit vlastním tělem."

Omámení z ní velmi pomalu vyprchávalo. Už si začínala uvědomovat důsledky svých činů, vnímala strach a obavy.

„Co přijde zítra na tom další setkání?"

Draco se kysele, nespokojeně ušklíbnul. Chápal, že si z toho dnešního pamatovala jen útržky a o plánovaném zasvěcení netušila. Ještě před pár hodinami o tom věděla, ale teď to zapomněla. Díky Voldemortvi měla nepořádek ve vlastní mysli.

„Nevím. Uvidíme."

Nepovažoval za nejlepší jí to připomenout. Kdyby zjistila, že ji hodlali zasvětit mezi Smrtijedy, určitě by tam odmítla jít. Sám netušil, co dál a to si asi přiznával nerad. Nebylo vyhnutí. Zasvěcením projít musela. I Draco ním prošel, také proti své vůli. Litoval, že ji před tím nemohl uchránit.

„To spolu zvládneme."

Ten její úsměv. Chuť jejích rtů. Odlesk měsíce v jejích očích. Zmijozelské princátko, povrchní, nafoukaný a na oko ledový Draco Malfoy čím dál více propadal téhle roztomilé dívce. Sám si to chvílemi vyčítal.

„Před Voldemortem si tě obhájím. Nemusíš mít strach. Nějak... tě přijmou coby moji snoubenku. Jsi sice z mudlovské rodiny, ale patrně plánují udělat vyjímku."

Tolik ji toužil uklidnit. Tiskl si Hermionu k sobě a potají zadržoval slzy. Docházelo mu, že za tímhle celým stálo něco víc. Že po ní cosi chtěli. Zoufale se pokoušel vymyslet, jak se tomu vyhnout, ale řešení nenacházel. Dokázal ji jenom držet a přát si, aby ten moment nikdy neskončil. Aby mohli navždy oba zůstat schovaní v jeho teplé posteli.

„Tak dobrou noc," zašeptala, už napůl spící, „vyřešíme to zítra."

Viděla to jednoduše. Neměla tušení. O to víc ho tohle celé děsilo. Konečky jeho prstů hřály, jak přemýšlel o své magii; jak si představoval, že ji zítra si bude muset využívat. Jeho nejmilovanější totiž hrozilo skutečné nebezpečí.

***

Vzbudil ji křik. Běžně spala tvrdým spánkem, dnešní noci však, bohužel, nikoliv. Dole se někdo hádal. Unaveně si přejela dlaněmi po čele, bedlivě ony hlasy poslouchajíc; muselo jít o Luciuse. Jednu ruku položila vedle sebe - Dracovo místo zelo prázdnotou. To už ji postavilo na nohy. Seskočila na zem a koukla kolem, vidění ještě rozmazané. Kam Draco zmizel? Takhle v noci?