Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola dvacátá devátá | Hadí oči

Něco se s ní dělo. Kdesi hluboko uvnitř to cítila. Vrozená magie, proudící v jejích žilách, sílila s každou hodinou. Venku opět začínalo pršet, to jí nevadilo. Déšť příjemně doplňoval atmosféru.

Profesor Snape následoval budoucí paní Malfoyovou chodbami. Zezadu si prohlížel ten zelený plášť a vlasy, nyní sepnuté do nízkého drdolu. Panebože, tolik mu připomínala Narcissu.

„Kam jdeme, slečno?"

„Už jsme tu," broukla, načež otevřela dveře do Luciusovi pracovny. Do té pracovny, kde strávila minulou noc.

Instinkt jí jasně sděloval, že Severusi Snapeovi věřit mohla. Jak vstoupili, svíce v místnosti zahořely. Dracův otec to tu musel ošetřit nějakým kouzlem, které tohle způsobovalo. Neřešila to; se stále stejně ledovým výrazem zašla pro hromádku oněch, údajně nelegálních, knih u klavíru a poprosila profesora, aby usedl ke stolu.

Snape místnost pozoroval poněkud nedůvěřivě. Stejně, jako ono velké zrcadlo na stěně, ve kterém zel odraz celého prostoru. Působilo to tu sice draze, ale velice studeně, až depresivně. Sterilní luxus. Hermiona si přisedla, knihy odložila a věnovala mu významný pohled. Měla toho hodně na srdci.

„Potřebuji, abyste ke mně teď byl upřímný."

Severus moment mlčel.

„Jistě, slečno," pravil nakonec, předstírajíce, že ony knihy na stole vůbec neznal.

„Vy jistě máte vrozenou černou magii, Severusi. Cítím to z vás."

„Už se u vás vyvinul tento druh citu? Rychlé. Ač mě to neudivuje."

„Máte ji nebo ne?" naléhala.

Muž ladně švihl pravačkou. V dlani mu zahořel zářivě modrý plamínek, odrážející se v jeho temně zabarvených očích.

„Jistě."

Blondýnka se spokojeně pousmála. Takže instinkt nelhal, jako vždy.

„Výborně. Potřebuji vaši pomoc. Jsme v nebezpečí, Severusi. Víte o tom?"

Plamínek zhasl, kyšelý úšklebek ho neminul.

„Jistě."

„Přestaňte s tou svojí hranou tajemností, prosímvás," oplatila mu to zamračením, „budeme mluvit vážně."

„Víte, nemyslím, že na této skutečnosti můžeme cokoliv změnit. V jistých kruzích se už dlouho diskutuje o tom, že kouzelníci s vrozenou černou magií jsou... tak nějak navíc. Určitým lidem, vysoko postaveným lidem, se nehodíme. A vaše dítě, drahá slečno, to – "

„Ano, proto s vámi potřebuji mluvit. Naše dítě ty schopnosti jistě zdědí. Udělala bych cokoliv jen, abych ho ochránila. Takže mám pro vás návrh, Severusi. Tedy, spíše obchod."

„Obchod, slečno? Nestojím o peníze," zabručel.

„Ne, ne, můj drahý Severusi. Peníze vám nabídnout nehodlám."

Vstala. Zahlédl té noci v jejích očích cosi, co tam dříve nebývalo. Cosi temného, hadího, Malfoyovského či snad... hůř. Že její magie sílila a ona se tomu nikterak nebránila už věděl jistě i on. Hermiona pomalým krokem došla k druhému konci stolu, hlasitě, zdlouha vydechla a opřela obě ruce o to studené dřevo. Teď sledovala ona jeho, nikoliv on ji.

„Vím, jaké výhody pro vás znamenalo členství mezi Smrtijedy. Pán zla vás chránil před těmi, kteří by se vás mohli kvůli vaší vrozené magii chtít zbavit. Zato nyní... nyní jste těmto hyenám vydán napospas. Takže, Severusi," nepřestávala ho nesmlouvavě propalovat šedýma očima, „vy mě naučíte pracovat s mou magií a já, na oplátku, povedu Smrtijedy. Vím, že na to mám. Draco by to nechtěl slyšet a vlastně i mě to docela děsí, ale prostě to cítím. Je to tak správně. Když všichni spojíme své síly, možná dokážeme nemožné."