Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola třicátá pátá | Mudlovská šmejdka

A/N: Ehm ehm, já jsem si tak nějak myslela, že tenhle příběh bude krátký, ale... 😂 nevim nevim teda. Klidně bych byla schopná tomu napsat dalších dvacet kapitol, lol xd 😂

Je tu někdo, kdo by preferoval, aby se dozvěděl konec spíš dřív než později? :D

...

Mudlovská šmejdko. Ty hnusná mudlovská šmejdko. Ta odporná slova jí zněla v uších pořád dokola a dokola a ona nemohla udělat nic, aby se jich zbavila. Draco netušil, co jí tímhle způsobil. Bez ohledu na fakt, že nyní věděla dostatek informací o svém pravém původu, v ní trauma z šikany v Bradavicích zůstalo.

Ležela na velkém gauči uprostřed největší z knihoven, nacházející se v pravém křídle panství. Uplakaná a smutná, zabalená v dekách, hlavu schovanou mezi polštáři a před očima vzpomínky. Nikdy by nečekala, že to odporné oslovení uslyší naposledy právě z Dracových úst. Vykřikl to ve vzteku, ale... vykřikl to. Něco to vypovídalo.

Jak natáhla ruku kousek před sebe, zahlédla znamení zla, které jí tam zůstalo. I nad tím se nyní zarazila. Co se to z ní stalo? Pozorovala tu věc se znechucením. Zradila vše, čemu dřív věřila. Možná by bylo lepší, kdyby do tohoto domu nikdy nevkročila. Měla tu šikanu prostě přejít, nebránit se, ignorovat takové hlupáky. Možná by bylo lepší, kdyby nikdy nezjistila svůj pravý původ. Dcera Voldemorta? Ne, tomu stále nevěřila. Možná by bylo lepší, kdyby se nikdy blíž nepoznala s Dracem - pak by neznala ani Luciuse. Nikdy by se nenaučila zacházet s černou magií. Nikdy by...

Zostra zvedla tělo z teplého úkrytu před světem. Seděla mezi dekami, výraz tvrdý a očividně podrážděný. Šedé duhovky sklouzly směrem k jejímu bříšku, jehož velice mírné zvětšení zatím dokázala poznat pouze ona sama.

Kdyby sem nevkročila, nikdy by nenosila tohle dítě. Zachránila ho. V ten moment si uvědomila, že tohle nebyla chyba. Šlo o osud. Ať už se jí líbil nebo ne. To miminko jediné drželo blondýnku nad vodou. Sice zatím mělo velikost hrášku, ale už milovala. A nezajímalo ji, komu přesně patřilo. Za otce považovala Draca; o to víc jeho včerejší chování bolelo. Krátce bříško pohladila a dlouze, zhluboka vydechla. Venku mezitím začínalo opět pršet. Maličké kapky dopadaly velkou rychlostí na okna nad knihovnami a dělaly je neprůhlednými.

„Žiju pro tebe, maličký," zašeptala, instinktivně tušíc, že jde o chlapce, „i kdyby mi provedli sebevětší ošklivost, zvednu se a půjdu dál. Kvůli tobě. Jen... někdy... je to těžké, víš?"

Pár minut pouze hleděla do prázdna, směrem k barevným přebalům knih, vyskládaných jedna vedle druhé. Jaký by byl život s Luciusem? napadlo ji zničehonic. Přemítala nad rozdíly mezi ním a Dracem. Jaký by Draco dal tomu malému život? Jaký život by mu dal Lucius?

Měl vůbec ten maličký vyrůstat tady, v Malfoyovic panství, odkud probíhaly tajné operace a kde dříve po chodbách chodíval sám Voldemort? Nebylo by lepší... dát ho Luciusovi? Mohl by vyrůstat v klidu a míru. Sice bez matky, zato s jedním otcem, který by pro něj znamenal celý svět a mohl mu věnovat většinu volného času.

Zavrtěla hlavou. Ne, nezvládla by své miminko komukoliv dát a už ho nevidět. To by si dřív Luciuse sama našla a žila s ním. Což by jí dost možná nedovolil. Cítila se, že jeho rada - rada někoho dospělého, kdo už si manželstvím prošel - by nyní opravdu pomohla. Asi i proto je tu zanechal samotné; aby zkušenosti sbírali sami. Skoro by ho za to proklínala.

Knihovnu neopustila mnoho hodin. Četla a četla, spala a zase četla. Nechávala se unášet zvuky deště, zpěvem meluzíny a především vědomostmi, kterými byly zdejší knihovny nabité. Lucius dobře věděl, které knihy a proč si tu nechával. Čím víc se toho dozvídala, tím víc jí štvalo, že ve školách o vrozené černé magii nevyučovali. Kouzelníkům by to nabízelo naprosto jiný stupeň svobody a sebepoznání.