Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola osmá | Důvěra

// Některé části příběhu už jsou domyšlené mnou. Není to celé komplet můj sen :) jen pro info. Začalo mě to fakt bavit psát a asi to udělám trochu delší, než jsem původně plánovala.

„Draco? Můžu dovnitř?"

Zaťukala na dveře knihovny. Bylo jí ho líto. Poprvé v životě litovala Draca Malfoye. Lucius zůstal v místnosti s lektvary, každou chvilkou měl ale vyjít nahoru. Hermiona neustála hleděla tím směrem a kontrolovala, jestli už nešel.

„Běž pryč," pronesl jen, znějíce poněkud zlomeně. 

„To odpoledne mě mrzí, Draco. Vážně. Nedělej si s tím hlavu."

„Jsem rád, že jsi v pořádku."

Neřekl nic víc. I Hermioně samotné nějak došla slova. Jsem rád, že jsi v pořádku. Nad tou větou se téměř musela pousmát. Zajímala ho, což jí nakonec hřálo u srdce; v Bradavicích zajímala málokoho. I její vlastní kamarádi se jí nebyli schopní zastat, když po ní ostatní křičeli "Hej, ty Mudlovská šmejdko" nebo "Mudlovská špíno". Sice v srdci vždy nosila Nebelvír a Draco Malfoy byl ztělesněním všeho, co její původní já nesnášelo, ale teď začínala pomalu zjišťovat, že možná právě přesně to do života potřebovala.

„Víš co? Tak já taky nepřijdu na večeři," uchechtla se, „bez tebe tam nejdu."

Zaslechla Dracovo tiché zasmátí, což ji potěšilo. Přesně to chtěla. Nakonec se dokonce zvedl a přišel blíž ke dveřím. Položil ruku na tmavé dřevo a přemýšlel, kde přesně mohla Hermiona stát.

„Ne, celý den jsi nejedla. Potřebuješ večeři. O mě se neboj. Můžeme... se později sejít u mě v pokoji, jestli budeš chtít."

Usmála se, očima untuitivně tikla k zemi, stydlivá. Co tím myslel? V poslední době se choval mile. Určitě v tom chtěl pokračovat. Doufala v to.

 „Tak jo."

Musela jít. Slyšela zvuky kroků, Lucius se přibližoval. Seběhla dolů do kuchyně, pohledem ihned vyhledala Narcissu. Domácí skřítci pro ni sice prostřeli, ale po ženě samotné tam nebylo ani památky. Když se pán domu objevil v místnosti též, samotného ho to překvapilo. Klasickým lusknutím rozsvítil svíce a aniž by cokoliv řekl, odešel zpět do chodby.

Hermiona tiše proklínala vlastní zvědavost, kterou nikdy nedokázala pořádně ovládnout. Kousek Luciuse následovala, nicméně nemusela ani chodit příliš daleko, aby mohla zahlédnout, co se dělo v jednom z pootevřených pokojů. Svítila tam jen jedna malá svíčka –⁠ blondýnka si hned vzpomněla na její setkání s Narcissou, jak ani nerozsvítila. Možná, že i ona sama z nějakých důvodů nyní potřebovala více tmy, než světla. Asi taky proto v domě panovalo to věčné šero. Situace byla jen divnější a divnější.

Lucius ženu pevně objal, chvíli to vypadalo, že jí pomáhal udržet se na nohou. I když se kousek oddálil, nepouštěl ji. Nejspíš z opatrnosti. Snažila se mu koukat do očí, ale vypadala, jako kdyby při tom usínala vyčerpáním.

„Tolik mě to mrzí, Cissy."

Něžně přitiskl své čelo k jejímu a sám své oči zavřel, dost možná šlo o akt soucitu. Nechtěl ji nutit se vysilovat. Hermiona ani nedýchala. Čekala by všechno, až na tohle.

„Ty za to nemůžeš, Luciusi," odpověděla tichým, částečně zastřeným hlasem.

„Jak se dnes cítíš?"

Usmála se, ač nevesele: „Zlato. Víš, že to nebude lepší. Každým dnem se z tohoto světa vytrácím víc a víc. A už to ani nebolí."

„Tohle neříkej!" procedil muž skrze zatnuté čelisti.