Lumos /Dramione, Lumione, Vánoční/

Kapitola čtrnáctá | Rozdělené světy

Chtěla jít do svého pokoje. Schoulit se tam do klubka a předstírat, že okolní svět neexistoval. Tak takhle mělo v budoucnu vypadat to jejich manželství; že si bude Draco domů vodit jiné holky a ji jenom využije k výchově dětí a obstarávání domácnosti? Na to ji chtěl? Mít ji jako majetek, věc, kterou vlastní? Tohle od něj nečekala. A nejhorší bylo, že se přestávala divit. Vždyť ona mu jeho city neoplácela. Nedokázala to. Stále přemýšlela nad tím, proč si ji vlastně vybral. Opravdu jen kvůli té vrozené magii? Chtěl ji mít jako nějaký sběratelský předmět do své sbírky? Uráželo jí to. Najednou dostala chuť se taky opít. Začínala rozumět Luciusovi.

Procházela chodbou, parta se akorát vracela zvenku. Naštěstí už byli všichni v obýváku. Vtom jí někdo vrazil do ramene. Musela zastavit a podívat se mu do očí. Tmavé, plné nesympatické energie; Charlie.

Černovláska se spokojeně, povýšeně ušklíbka: „Tak co, Mudlovská šmejdko?"

Tohle byla poslední kapka. Co si to ta holka jenom dovolovala? V Hermioně přetekl vztek. Oběma rukama ji popadla a natlačila na stěnu, konečky prstů zuřivě rozpálené. Ani nemusela použít hůlku. Pravačkou chytila dívku pod krkem, sledovala, jak prsty zanechávaly červenou stopu. Spálila ji. Schválně.

Charlie to naprosto paralyzovalo. Zděšeně na ni zírala, nedokázala víc, než zbaběle trpět v bolestech.

„Nech toho! Přestaň!" zkusila ji kopnout, ale zbytečně.

„Co jsi říkala?"

„Neodvolám to, šmejdko! Draca je pro tebe škoda!"

Blondýnka zmáčkla její drobný krk ještě silněji. Až to zasyčelo. Charlie sotva dýchala. Zalapala po vzduchu, skoro omdlévala.

„Tak promiň!"

Pustila ji. Černovláska bez čekání vypálila pryč. Pár zmatenými kroky se dostala z předsíně, panikařila div neupadla, kůži na krku celou rudou. Ještě se po své trýznitelce ohlédla.

„Co jsi zač?!" zašeptala vylekaným hlasem.

Jakmile navázaly oční kontakt, Charlie raději rychle utekla nahoru. Zmizela kdesi na schodech. Hermiona netušila, jak strašidelně vypadala; vzteky celá zrudlá, kolem sebe jiskřičky. Cítila ošklivě sobeckou radost z toho, co té holce provedla. Nic takového nikdy dřív nezažila. Upřímně doufala, že si ji teď ve Zmijozelu všichni zapamatují jako tu nebezpečnou. Měla dost toho, jak s ní věčně všichni zametali podlahu.

***

Nechtěla vidět Draca. Požádala domácího skřítka o doprovod do suterénu. Hodlala za noc přečíst všechny knihy o černé magii a lektvarech. Začínalo jí být všechno jedno. Začínala se zajímat jen a jen o sebe.

Když ji Lucius uviděl, prudce vstal z křesla a nenápadně odsunul lahev alkoholu, postavenou poblíž.

„Co ty tady? Měla jsi přijít o půlnoci. Myslíš, že sem můžeš lézt kdykoliv tě to napadne?"

Nevěnovala mu ani jediný pohled. Rovnou se vrhla ke stolu, k té rozečtené knize. Muž si všiml jiskřiček, nápadně poletujících kolem jejích rukou. Zpozorněl. Tenhle stav znal.

„Zajímá mě všechno. Lektvary, černá magie. Vím, že ty knihy máte. Chci je."

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

„Chci ty knihy!" okřikla ho. Ne, tohle rozhodně nebyla klasická ona.

„Přímo hoříš vzteky," ušklíbl se pobaveně Lucius, „jestli se nesklidníš, ublížíš si."